Psycholog Adam Táborský: Nečekat, ale začít – a to nejlépe hned!

Jak jste se ke svému oboru dostal a co Vás na tom nejvíce baví? 

Jedna z prvních knížek, která mě bavila a utkvěla mi v paměti, byla Láska a její kat od Irvina D. Yaloma – jsou to takové krátké terapeutické povídky a kazuistiky jednotlivých případů. Kniha mě zaujala, tak jsem si řekl, že by bylo fajn být terapeutem a nakonec jsem skončil na psychologii na FSS v Brně. V jednu chvíli mě to prvotní nadšení přešlo, tak jsem se chvíli věnoval poradenství firmám, ale něco mi tam chybělo a k psychoterapii jsem se vrátil. Nyní pracuji v Bohnicích. To, co mě na tom nejvíc baví, je to porozumění druhé straně a blízkost s pacientem nebo klientem. Také vnímám ten všudypřítomný respekt k jejich osobním životům a příběhům, jelikož takové důvěry může být snadno zneužito, což se bohužel také stává. 

 Co Vaše práce obnáší? Jaký je rozdíl mezi psychiatrem, psychologem a psychoterapeutem? 

Svoji práci bych rozdělil na vícero částí. Jedna z nich jsou stacionáře pro poruchy osobnosti, což jsou skupiny třikrát týdně, které probíhají metodou dialekticko-behaviorální terapie, což je třetí vlna v kognitivně-behaviorální terapii. Další částí jsou moji klienti v individuální praxi, se kterými se setkávám a řešíme, co zrovna potřebují. A v té další části chodím s lidmi do přírody, k tomu se ještě dostaneme. Ten rozdíl psychologa a psychiatra je ve formě studia a následně pracovní náplni – ten první studuje psychologii a druhý medicínu. U psychoterapeuta je to složitější a legislativa v tom také není jednoznačná. Ve zkratce, abyste se jím stal, tak potřebujete psychoterapeutický výcvik, po jehož dokončení můžete vykonávat tzv. psychoterapeutické poradenství.  

Je pravda, že psychologové potažmo terapeuti mají často sami duševní potíže?

Odpověď bych rozdělil na dvě části. První je motivace ke studiu. Když bych měl vycházet ze své zkušenosti, tak lidé, kteří studují psychologii, mají zájem o to porozumět sami sobě a pomoci ostatním, tedy podobně jako u sociálních prací. Může to být spíše příklad několika lidí, ale pravděpodobně to nebude platit na většinu. Představte si, kdyby šel člověk studovat na stomatologa, protože má nějaký problém se zuby a chtěl by si chrup napravit. Druhou částí je duševní zdraví odborníků v této oblasti. Je možné, že duševní zdraví může utrpět kvůli velké zátěži – tady rozhoduje odolnost jedince a také to, jak se o své duševní zdraví stará.  

Existuje nějaký společný jmenovatel lidí, kteří v tomto oboru pracují? 

Je to spíše má doměnka, ale já bych řekl, že to tak je. Když bych si projížděl mé osobní zkušenosti s lidmi, které jsem v této oblasti potkal, tak bych řekl, že převažuje empatie ve srovnání s jinými odvětvími, kde dominuje dravost nebo priorita vydělávání peněz. V našem oboru je důležité se neustále vzdělávat a zvyšovat svoji kompetenci při práci s lidmi. Většina psychoterapeutickách výcviků má také část sebezkušenostního poznání, kterou musí každý projít. 

Co se skrývá pod diagnózou paranoidní schizofrenie? 

Tato diagnóza spadá do kategorie schizofrenií, přičemž těch diagnostických kritérií je několik – například schizofrenie katatonní, reziduální apod. Pro tento tento typ poruch je charakteristická deformace myšlení a vnímání, ale pacienti mají zachovanou kognitivní zdatnost a intelektuální kapacitu. Problémem může být naopak ozvučování nebo vkrádání různých myšlenek. Může jít o bludné vnímání nebo sluchové halucinace. Buď je to tak, že se vám to stane třeba v rámci jedné ataky, nebo může jít o dlouhodobý stav. U paranoidní schizofrenie jako takové jde často o pronásledovatelské nebo utiskovací bludy, které mohou být až velikášské a silně zasahovat do myšlení člověka. Naopak to, co většinou přítomné není, je porucha emotivity, porucha vůle nebo řeči. Příkladem může být člověk, který má pocit, že po něm jde FBI, protože komunikuje s mimozemšťany, ale to je už trochu přitažené za vlasy. 

Jak probíhá diagnóza a následná léčba? 

Diagnózu určuje psychiatr, který symptomy většinou dokáže rozlišit na základě rozhovoru s klientem. Pokud je potřeba celková anamnéza, tu dělá už psycholog, který klienta delší dobu pozoruje i v zátěžových situacích. Dále používáme různé testové metody, kterými je například měření inteligence pomocí Wechslerovských škál nebo Rorschachův test. Samotná léčba je vrstevnatá a jedná se o dlouhodobý proces, který se může v různých fázích lišit. Dnes je pomoc určitě dostupnější a rozhodně jsou přesnější také psychofarmaka. Od doby Freuda určitě vzrostlo všeobecné porozumění a naštěstí už nejde o takové společenské stigma. Ale určitě by neuškodilo, kdyby se o duševním zdraví vícero mluvilo a prosáklo by to i do školství. Například v Dánsku je kladen mnohem větší důraz na tzv. well being dětí. Také pomáhám s tvorbou digitálního prostoru pro duševní pohodu dětí www.safezona.cz, a mohu doporučit web www.opatruj.se od NUDZ. 

 Může nám někdy terapie nebo samotný terapeut či terapeutka ublížit? 

Možná bych Vám odpovídal trochu jinak, kdybychom se bavili před nějakou dobou. Ale zrovna před týdnem na centrum krizové intervence, kde pracuji, přišel pacient, kterému se po psychoterapii (konkrétně hypnóze, která byla s největší pravděpodobností provedena neodborně) stav zhoršil. Takže se to stát určitě může a musíme být obezřetní. Na druhou stranu jsem také obezřetný vůči tomu, co mi pacient nebo pacientka říká, protože někdy může jít i o součást poruchy. Ale samozřejmě se může stát, že i odborníci pochybí. V takovém případě musíme vzniklý problém rychle podchytit a řešit to. 

Co znamená tzv. neurotypický člověk a je vůbec někdo „normální”? 

Každá diagnóza představuje nějaké spektrum a jde o to, jestli začíná komplikovat a narušovat náš každodenní život. Existuje například devět diagnostických kritérií a Vy musíte po nějakou delší dobu naplňovat například alespoň pět z nich, abyste dostala nějakou diagnózu. Podle statistického rozložení je „normalita“ nějaký průměr, kde jsou tak dvě až tři směrodatné odchylky.  

Představte nám projekt Terapie mezi stromy – v čem je jiný? 

Terapie mezi stromy je projekt, který propojuje duševní zdraví a přírodu. Snažíme se využít léčivý efekt přírody, který je spjatý s pohybem jako takovým, protože naše zaměstnání je většinou sedavé. Zároveň v přírodě čerpáme její zdroje – ať už to, že se nám pomocí smyslů daří být více v přítomnosti, nebo třeba to, že se nám při pobytu přírodě zlepšuje imunita, jsme více tvůrčí a našli bychom mnoho dalších benefitů. Zároveň jde o osvětu myšlenky, že je prostě super vyrazit do přírody jako úleva od civilizačních stresů. Psychoterapie jako taková je rozhovor a v přírodě může být provázaný pohybem v rámci procházky a může být delší než klasických padesát minut. Pořádáme také různé workshopy, teambuildingy a další skupinové aktivity. Ne nadarmo se říká, že mnohdy máme spjatou představu relaxace při koupání s mořem nebo jezerem, ale můžeme se „vykoupat“ a uvolnit také mezi stromy.  

Máte nějaké osobní přání pro lidi, kteří se potýkají s duševními obtížemi? 

Mé přání je, aby se tím začali co nejdříve zabývat. Začít se dá jednoduše – ať už to bude procházka, meditační cvičení nebo se jen tak na chvilku zastavit a něco si modelovat nebo nakreslit. Je dobré někde začít a poté to konzultovat s odborníkem. Když mě tlačí bota a budu v ní dál chodit, tak mě bude tlačit víc a víc. Aby to nedopadlo tak, že si budu muset uříznout palec, tak je nutné s tím něco dělat. Ať už to, že si koupím větší boty, nebo že si udělám do té boty díru. Mé přání je nečekat, ale začít – a to nejlépe ihned! 

Rozhovor vedla Adéla Hrdličková