Petra Vrzáčková se sexuologii věnuje od roku 2013. V tuto chvíli pracuje na TH klinice na pražském Karlově náměstí a dále působí v Národním ústavu duševního zdraví. V rámci své pracovní kariéry se mimo jiné hojně věnuje trans problematice, ke které se dostala díky známosti s předním českým sexuologem profesorem Petrem Weissem.
Lidé za Petrou chodí s tím, že se cítí býti trans1 nebo nebinární2, chtějí si o tom povídat a zároveň potřebují diagnostiku, jestli se skutečně o tento stav jedná. Dále pak společně řeší, jaký medicínský postup (léčba terapeutická, farmakologická nebo chirurgická) pro tranzici zvolit a jak dosáhnout chtěného výsledku.
Pro klienty je nejzásadnější, aby je druzí respektovali, aby je oslovovali jménem a rodem, jak preferují, a ne, že když někoho znám deset let jako Janu, tak na tom budu trvat. To je to nejmenší. Kdyby se tohle podařilo, bude to pro ně velká úleva. Určitě by bylo skvělé, kdybychom se odmalička učili, že většina lidí je cis3 a hetero4, ale jsou i lidi, kteří jsou trans, nebinární i homosexuální nebo třeba asexuální a že to není nemoc, že je to varianta normy, která není nebezpečná. Kdyby byla sexuální výchova už od školky, bylo by to nejideálnější. Speciálně děti jsou velmi adaptabilní a nepodivují se nad odlišnostmi. Když se s nimi budeme bavit otevřeně a jednoduše, pochopí to velmi snadno.
Cíl, kam chce klient dojít, je velmi individuální. Řadě klientů stačí si to uvědomit a smířit se s tím. Po vnitřním coming outu ale přichází i ten vnější, aby se člověk mohl ve společnosti pohybovat tak, jak se uvnitř cítí. Většina chce například změnu jména a chtějí být oslovováni v příslušném rodě, ve kterém se cítí a to nejen mezi svými kamarády a rodinou, ale i ve škole nebo v práci. Když se klient chce přiblížit i navenek tomu, jak se cítí, kromě toho, že upraví šatník, si může pomoci i hormonální léčbou. Když se cítí býti mužem, bude brát testosteron, aby mu zhrubnul hlas, narostly vousy a aby se tělo celkově přizpůsobilo třeba ukončením menstruace. Naopak když se cítí býti ženou, nechce vousy, erekci a místo toho si přeje prsa a aby tuková tkáň byla více v oblasti boků než břicha.
Pokud ani tohle nestačí, klienti volí různý stupeň chirurgické léčby. U trans mužů je to nejčastěji operace hrudníku, aby nemuseli chodit v binderech (pozn. red. guma, kterou si trans muži stahují hrudník) a ve čtyřech vrstvách mikin a u trans žen je to operace hrudníku, někdy operace ohryzku a u některých operace genitálií. Vždy ale záleží na tom, co je pro klienta důležité
Jejich pocity mají smíšený charakter. Na jednu stranu jsou obrovsky pozitivní, cítí svobodu, spokojenost, pocit štěstí, že konečně mohou být sami sebou a zároveň, když do toho jde člověk s velkým očekáváním, nastane frustrace, pocity smutku a lítosti, že změny nejsou tak výrazné, jak by si představovali a že je lidé pořád misgenderují6.
Je to hodně individuální. Pro někoho je to úplně v pohodě, protože má hromadu dobrých přátel, vstřícnou školu, rodinu. Tam to krásně plyne, bere se to jako hotová věc a pracuje se s tím konstruktivně. Pak jsou lidé, kteří to mají těžší s tím, že třeba ve škole nebo práci mají problém, ale rodina je podpoří. Jiní nemají zázemí ani v kamarádech, ve škole, ani v rodině a pro ně je to peklo. Dostat se z toho přes odpor všech je kolikrát nadlidský výkon a právě u těchto lidí nejvíce hrozí, že to psychicky nevydrží a spáchají sebevraždu.
Není to vůbec vzácné. Zvlášť ve chvíli, kdy opora okolí je slabá nebo jsou tam přidružené další obtíže. Třeba když je člověk nastavený úzkostně depresivně nebo má jiné psychické potíže, riziko je vyšší. I u lidí pod osmnáct let je vyšší, protože ve chvíli, kdy jste zletilí a rodiče s vámi nesouhlasí, můžete si to udělat po svém, jenže když je někomu patnáct, musí veškeré změny odsouhlasit oba rodiče.
Je několik překážek, které jsou v procesu velmi nepříjemné. Tou první je to, že pokud chtějí jít ke komisi kvůli definitivnímu lékařskému zákroku, musí dvakrát měnit jméno - jednou na neutrální a jednou na definitivní. Neutrální jméno je pro komisi důkazem, že dokážou žít ve společnosti pod novou identitou. Občas z toho ale vznikají takové paskvily, se kterými nejsou spokojeni. Také je s otazníkem, jestli je skutečně potřeba provádět sterilizaci ve chvíli, kdy se cítím býti jiným pohlavím. Medicínský podklad pro to úplně není, nikde není prokázáno, že když budu dvacet let brát testosteron, stane se něco s mými vaječníky. Přestože spoustu transžen nemá dysforii se svými genitáliemi, pokud chtějí "F" v občance, na operaci jít musí. Je mi to líto, je to zbytečné a často více zatěžující než pro daného člověka prospěšné.
Z novinových článků a populárních knížek tento stav známe. Já osobně ho neznám, protože žádného takového klienta nemám. Tři klientky se v prvních třech měsících hormonální léčby rozhodly, že do toho nejdou, ať už z důvodu toho, že jsou pro ně rizika moc nebezpečná nebo že se bojí. Další klient mi po čase řekl, že to v mužské roli přeci jen ještě zkusí a pak mám ještě jednoho klienta, který se cítil být trans mužem, bral hormonální léčbu asi pět let a pak zjistil, že trans úplně není a že se cítí spíše nebinárně i s ženskou částí. Nikdy se mi ale nestalo, že bych s nějakým klientem došla až k odstranění pohlavních orgánů a pak by mi řekl, že to byl omyl. To ale neznamená, že takové případy neexistují.
To, jak je o tom psáno v médiích, je pro trans lidi spíše zhoršující, protože je na ně nahlíženo jako na exoty, karikatury a někdo, kdo se chce jen zviditelnit. Já osobně takovou zkušenost nemám. Pro mě jsou to klienti, kteří často výrazně trpí, mají deprese a úzkosti, sebepoškozují se a pokouší se o sebevraždu. Kdyby měli možnost zvýraznit se jiným způsobem, než že si chtějí měnit pohlaví, tak to udělají.
Myslím si, že je fajn, když s coming outem začnou u svých dobrých přátel a pomocí nich začnou povědomí rozšiřovat dál. Je dobré si uvědomit, že pro lidi je to velký šok. Maminka vychovává patnáct let svoji vysněnou holčičku, která jí najednou řekne, že je kluk. V tomto případě člověk musí být trpělivý a velkorysý, protože pro lidi je to velká neznámá. Navíc je spoustu odborníků, kteří říkají, že genderová dysforie8 neexistuje. Pokud rodiče přijdou za takovým odborníkem, pro jejich dítě je to dvojnásobná rána a jeho tranzice je o to složitější.
Ti, co jsou více nad věcí, se smějí. Někteří mi v ordinaci pláčou a neví, jestli jejich život má smysl. Bojí se, kam to povede, jestli je zítra nebude někdo pranýřovat, upalovat a podobně. Spíš než agresi jsem od nich slyšela strach, bolest a smutek.
Klienti mi říkají, že se s tím setkávají. Jsou to lidé, kteří jsou více zranitelní právě proto, že jsou trochu nestandardní. Jsou často pod tlakem šikany nebo u dospělých je riziko toho, že se jim večer v baru může něco stát. Proto se i v rámci terapií hodně bavíme o tom, kdy, kde a s kým venku v noci budou. Člověk, který je na drogách nebo je opilý, může hledat jakoukoliv odlišnost, na kterou zaútočí, ať už to bude žena, trans nebo někdo s berlí. Určitě to ale není tak, že by klienti nemohli jít večer do baru. Žijeme v zemi, která je relativně bezpečná.
Asi je rozdíl mezi tím, jestli žijou v Praze nebo v nějakém menším městě nebo na vesnici. Praha je v tomto ohledu anonymní, více otevřená a liberální. Kdežto když mi někdo přijde z malé vesničky někde na Moravě, představa, že se vyoutuje, je pro něj science fiction. Myslím si, že se u nás trans lidem nežije úplně špatně, ale máme rozhodně co vylepšovat. Ve chvíli, kdy by se trans tematika přestala v rámci politických snah řešit jako sexy téma, bylo by to super. Chtěla bych, aby se na trans lidi začalo pohlížet jako na úplně normální lidi, kteří mají právo žít tak, jak si přejí. Aby nemuseli chodit na sterilizaci, aby si mohli zvolit jméno, jaké chtějí.
Já doufám, že ne. Polsko také zakázalo interrupce a u nás pořád běží. Doufám, že jsme v tomto více orientovaní na Západ, otevření a liberální. Nevidím důvod, proč by se LGBT+ lidé nemohli shromažďovat.
Přála bych si, aby si uměli říci o to, co potřebují. Když jim doktor řekne, že je nebude brát tak, jak se cítí, aby se nebáli si najít někoho jiného a řekli si o pomoc.
vysvětlivky:
1 Přívlastek trans (transgender) označuje člověka, jehož identita se neshoduje s pohlavím, které jim bylo po narození přiřazeno na základě pohlavních orgánů. Zdroj: jsmetransparent.cz
2 Nebinární - zastřešující označení pro ty trans lidi, jejichž genderová identita není ani striktně mužská, ani ženská. Zdroj: jsmetransparent.cz
3 cis/cisgender - Přívlastek označující lidi, jejichž identita se shoduje s pohlavím, které jim bylo určeno po narození (opak termínu trans a transgender). Zdroj: jsmetransparent.cz
4 hetoro - pohlavně orientovaný na druhé pohlaví
5 Tranzice je proces, během kterého trans lidé začínají žít pod svým skutečným genderem. Zdroj: jsmetransparent.cz
6 Misgenderovat znamená oslovit trans osobu rodem nebo použít zájmena, který používala před tranzicí a který neodpovídá jejímu genderu. Zdroj: jsmetransparent.cz
7 Vnitřní coming out je proces vnitřního uvědomění si své sexuální orientace. Vnější/veřejný coming out je proces oznámení své sexuální orientace svému okolí. Zdroj: Praguepride.cz
8 Dysforie je diskomfort způsobený rozporem mezi svým tělem a genderovou identitou
rozhovor vedla Anna Pálová
Adam Táborský působí jako psycholog v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Založil projekt Terapie mezi stromy, kde rozvíjí terapeutický vztah přírody a duševního zdraví. Své klienty bere během terapie na procházky, při kterých využívá příznivých účinků přírody na psychiku člověka.
Povídání o normálním životě s „nenormální“ diagnózou paranoidní schizofrenie.
Se zakladatelkou projektu To po tom Viktorií Varvařovskou o tom, jaké následky zanechává sexuální násilí na jeho obětech, o nejčastějších mýtech spojených se sexuálním násilím nebo o tom, proč většina obětí svou zkušenost se sexualizovaným násilím nikdy nenahlásí.
S právničkou Terezou Bártovou o tom, jaké nástrahy v životě číhají na mentálně postižené lidi, jak české právo reaguje na jejich potřeby nebo o tom, co obnáší omezení svéprávnosti.
Richard Bihary (34) využívá už více než rok službu samostatného bydlení organizace Rytmus, která je určena zejména lidem s mentálním postižením. Díky ní může žít samostatně v pronajatém bytě a využívat pravidelnou podporu v různých oblastech - od hospodaření s financemi přes péči o domácnost a zdraví až po poradenství ve vztazích. Prozradil nám, proč je teď mnohem spokojenější než dřív a jak důležitá je pro něj svoboda.
Jednačtyřicetiletý Karel pochází z Ostravy, kde vystudoval Sociální práci. Momentálně žije v Praze, kde pracuje v oblasti vzdělávání. Mimo jiné působí jako mentor v internetové poradně Sbarvouven, kde jako trans muž pomáhá LGBT+ lidem s jejich sebeuvědoměním či jinými problémy, s kterými potřebují poradit. Ve volném čase se věnuje odborné literatuře nebo si hraje se svými kočkami.
„Když se vykašleme na jakéhokoliv člena naší společnosti, může skončit na ulici a stát se o něj bude muset postarat – nám ale nedojde, že za to můžeme my všichni, protože jsme nebyli solidární,” říká v rozhovoru pro Young Caritas Iva Kuchyňková, manažerka sociální advokacie Charity Česká republika
“Já jsem měl strašně činorodý život. Pravděpodobně asi brzo umřu, co já jsem všechno stihl,” glosuje svůj životní příběh Slavko Ševčík (57), prodejce a zároveň i redaktor Nového prostoru. Na smluvený rozhovor dorazil s dvacetiminutovým předstihem, protože “ženy přece nemůže nechat čekat.” Přichází v do detailu sladěném obleku, s hůlkou, která prozrazuje zrakový handicap. V prosinci čeká pana Slavka operace, jeho zrak se totiž silně zhoršuje. Proud vyprávění je téměř k nezastavení a jedna silná historka střídá druhou.
