„Když se vykašleme na jakéhokoliv člena naší společnosti, může skončit na ulici a stát se o něj bude muset postarat – nám ale nedojde, že za to můžeme my všichni, protože jsme nebyli solidární,” říká v rozhovoru pro Young Caritas Iva Kuchyňková, manažerka sociální advokacie Charity Česká republika
Iva Kuchyňková se od roku 1993 specializuje na pomoc lidem v tíživých životních situacích a hájí práva těch, kteří to nejvíce potřebují. Zpočátku se věnovala pomoci matkám v tísni. Kromě toho, že vypracovala koncepci programu, spoluzaložila Domov sv. Markéty. Následně zpracovala i projekt nového azylového domu Společná cesta v Bystrci, který uvedla do provozu a také sama řídila. V rámci své praxe posléze působila ve službách pro osoby se zdravotním postižením a seniory. Několik let vedla charitní poradnu a také odborné celorepublikové kolegium Charitních poraden, jehož vznik iniciovala. V posledních letech pracuje jako sociální analytička a koordinátorka pro sociální oblast v Charitě Česká republika a spolupracuje s iniciativou Za bydlení. V Radě vlády pracuje v pracovní skupině pro ochranu práv chudých lidí. Je členkou pracovní skupiny pro sociální začleňování zřízené MPSV, Social Policy WG Caritas Europa, dále je součástí Výkonného výboru EAPN ČR (European Anti Poverty Network) a na evropské úrovni působí v Pracovní skupině sociálního začleňování EAPN. Dlouhodobě lobbuje v tématech dluhové problematiky.
Velmi snadno. Obzvláště v dnešní době, kdy energie enormě zdražily a mnoha lidem nestačí rozpočet ani na pokrytí základních potřeb. Tak může spousta běžných lidí skončit v dluhové spirále a pak stačí už málo, například nemít na splátku. Lidem začnou naskakovat úroky a půjčují si dál. Pro mnohé z této pasti nevede cesta ven. Ve chvíli, kdy dlužník nezvládá splácet, upadne do exekuce a z platu – pokud tedy nepracuje v šedé ekonomice – mu na živobytí zůstane jen 8 000 Kč. V malých obcích se nájemné pohybuje kolem 10 000 Kč. Pokud potřebují například uživit ještě rodinu nebo nemají partnera, který by jim pomohl, začnou si, aby vůbec přežili, dále půjčovat. Jsou to běžní lidé, kteří kupříkladu během pandemie přišli o živnost, firmu nebo ztratili práci. Během covidu měli pozastavené splácení dluhů nebo hypoték, ale pokud se jim nepovedlo podnikání znovu rozjet, nebudou schopni se z té dluhové situace dostat.
Ohrožené jsou zejména sociálně zranitelné skupiny lidí jako samoživitelky, samoživitelé, mladí, nebo naopak senioři. Ačkoli máme v Listině základních práv a svobod napsané, že by nemělo vznikat otroctví, tak zde máme skupinu tzv. chudých pracujících. Příkladem mohou být lidé v pomocných profesích, kteří si nemohou dovolit z platu lehce převyšující minimální mzdu pokrýt základní potřeby. Sem patří zajištění bydlení, hygienických potřeb nebo nákladů na vzdělávání. Vím, že jde o poměrně silné přirovnání, ale je to rozhodně na zamyšlení.
Dám konkrétní příklad z běžného života. Podnikatel živil rodinu se dvěma dětmi a platil hypotéku na dům. Nic výjimečného. Jednoho dne dostal zakázku, nakoupil materiál, ale najednou objednavatel přestal platit faktury. Podnikatel se tak dostal do mínusu a firma začala krachovat. Poté onemocněl a nebyl schopný vydělávat. Půl roku poté vážně onemocněla i jeho manželka. Náhle nebyli schopni platit své závazky, splácet hypotéku a postarat se o děti. Lidé si často neuvědomují, že se do takové situace mohou sami dostat, a to klidně ze dne na den. Proto bychom se na lidi v nepříznivé situaci neměli koukat skrze prsty.
Největší klamem je tzv. zásluhovost, což je falešný pocit, že si za to ti lidé mohou sami, a tudíž není důvod jim pomáhat. Z mé zkušenosti z poradny si za to dvě třetiny lidí opravdu sami nemohou. I u té části lidí, u kterých by se o tom dalo uvažovat, je hodně z nich nemocných, například duševně, nebo jsou jinak znevýhodněni. Jen malá část lidí se zadluží nezodpovědně či neuváženě. Takové osoby jednoduše nepřemýšlejí předem, zda budou schopni svůj závazek splácet. Často jsou to například chroničtí zadlužovatelé, tedy lidé s obdobným onemocněním, jako je závislost na automatech. Další obrovské stigma se projevuje ze stran zaměstnavatelů. Když je člověk v insolvenci, musí zaměstnavatel informovat exekutora o jeho příjmech, srážet a odvádět z jeho mzdy exekutorem požadované částky, pokud nepracuje „načerno“. To zatěžuje zaměstnavatele v oblasti mzdových nákladů na účetní, která musí každý měsíc referovat každému exekutorovi zvlášť. Další stigmatizace je u pronajímatelů, kteří nechtějí, aby do jejich domů chodil exekutor. Když si pořídíte půjčku, jste okamžitě zapsáni do veřejného registru www.solus.cz, ačkoli nejste dlužníkem a řádně splácíte, což také může v lidech vytvářet předsudky nebo nedůvěru.
Když vám exekutor obstaví účet, ke svým prostředkům se nedostanete. U exekucí vám na život zůstane 8 000 Kč a při insolvenci 7 000 Kč. Je možnost si u banky založit tzv. chráněný účet, který lidem pomůže zachovat si příjem na žití, pokud vám zaměstnavatel nemůže vyplácet peníze na ruku. Aktuálně je potřeba jej dále upravit novelou, aby do něj mohlo dosáhnout více lidí.
Dále je nutné zaměřit se na ratifikaci evropské normy pro insolvenci, která by zkrátila dobu oddlužení na tři roky, stejně jako změnit možnost vstupu do insolvence tak, aby měl takovou možnost každý, kdo se svou situací chce opravdu něco dělat. Dluhy se většinou nesplácejí na jistinu. Je to tak, že nejdříve splácíte dluhy na úrocích a za několik let splácení zjistíte, že se vám vlastní dluh vůbec nemenší.
Dalším mýtem je, že kdyby lidé chtěli, tak se z toho mohou dostat. To ale vůbec není pravda. Insolvenční zákon nedává každému přístup k oddlužení, tedy ne každý má vůbec šanci se z předlužení dostat.
Ještě bych ráda zdůraznila, že se dlouhodobě nenavyšuje nezabavitelná částka při exekuci či částka, která vám zůstane při insolvenci. Z částek 8 000 Kč, která vám zůstane, pokud máte exekuci, anebo ze 7 000 Kč, které zůstanou člověku, pokud jde do oddlužení, se prostě nedá přežít. Nejsložitější situace nastávají u rodin s dětmi, které se ocitnou v předlužení.
Nyní čekáme, jak se k problematice zadluženosti postaví nová vláda. V Senátu se nestihla projednat novela zákona v rámci exekučního řádu, která by zajistila, aby k jednomu dlužníkovi náležel jen jeden exekutor. S tímto návrhem souhlasila i část exekutorů. Tuto změnu chtějí zaměstnavatelé, změna by pomohla i mnoha věřitelům. Protože dnes často chybí přehled v tom, kdo má kolik dluhů a kdo všechno dluhy vymáhá. Pojišťovny a banky jsou ale velmi proti, jelikož mají smlouvy s konkrétními exekutory, které si vybírají, tudíž novela neprošla.
My doufáme, že s novou vládou může přijít změna, která by celý proces usnadnila a to nejen pro dlužníky, ale taky pro zaměstnavatele, exekutory a poradenské služby i věřitele. Primárně je důležité, aby především stát, ale také další věřitelé předcházeli tomu, aby se lidé do dluhových pastí dostávali, aby je informovali a nabízeli jim pomoc. To se často bohužel neděje. Já tomu, jak to dnes běžně funguje, říkám cílené zadlužování, jelikož jde o byznys s chudobou a cílené udržování chudší vrstvy v zadluženosti.
Je to krok, který navrhl Marek Výborný z KDU-ČSL. Název odkazuje na ustanovení ze Starého zákona, kdy Židé měli stanoveno po určitém období tzv. milostivé léto, kdy jim byly dluhy odpuštěny. Dnes to není tak jako v Bibli, ale dlužníci mají poprvé možnost, aby jim byly odpuštěny náklady spojené s neuhrazenou jistinou jako například úroky. Podmínkou ovšem je, aby dlužníci splatili jistinu, tedy ten skutečný dluh a k tomu poplatek 908 Kč. Je potřeba oznámit exekutorovi, že v rámci Milostivého léta zaplatíte jistinu a v tu chvíli dojde k odpuštění většiny ostatních nákladů, na splátku si ale lidé často musí znovu půjčit.
Pomoc je to ale i tak veliká, např. zaplatíte 15 000 Kč jistinu, 908 Kč a bude vám odpuštěno i třeba kolem 100 000 Kč dluhu, které vám udělalo během let příslušenství. Existují finanční sbírky, například Člověka v tísni, které pomáhají lidem v této situaci. Zadluženým lidem mohou také pomoci například jejich zaměstnavatelé. Pokud je to možné, mohou jim jistinu uhradit a po té jim jim strhávat ze mzdy její splacení. Upozorňuji na to, že akce trvá pouze do 28. ledna 2022, proto je potřeba jednat hned teď. Všechny podrobné informace a kroky, které jsou potřeba udělat najdete tady: https://www.charita.cz/aktuality/z-domova/jak-muze-milostive-leto-pomoci-ukoncit-exekuci/.
V celé Evropě se shodujeme, že dluhová problematika je jedním z nejpalčivějších problémů jak ekonomických, tak sociálních. V rámci naší platformy se tím zabývá Radek Hábl z Institutu předlužení, který vytvořil evropské mapy s přehledem zadluženosti. Když Charita pořádala celoevropskou konferenci k dluhové problematice, tak k nám přijeli kolegové z různých zemí Evropy. Například také z Německa, kde už mají ratifikovanou evropskou směrnici a funguje u nich model tříletého oddlužení. V Rakousku a na Slovensku do oddlužení může vstoupit každý. V rámci přípravy na Evropské předsednictví jsme se chtěli spojit s Ministerstvem spravedlnosti a vnést větší mírou problematiku řešení předlužování a exekucí na evropskou úroveň. Byli jsme bohužel odmítnuti s tím, že toho téma řešit nechtějí. Takže se musíme obracet přímo na Evropskou komisi a pokusit se navrhnout tato témata v rámci dvouleté konference o budoucnosti Evropy, se kterou dlouhodobě spolupracujeme v rámci Evropské sítě proti chudobě.
Postavení zadlužených rozhodně může zlepšit, pokud budou ve své situaci orientovaní – kolik dluží, komu a jaké mají povinnosti. S tím jim může bezplatně pomoci jakákoliv odborná poradna registrovaná jako sociální služba, která se zadlužením zabývá. Ve chvíli, kdy znáte svou situaci, můžete se informovaně rozhodnout a podniknout kroky k nápravě. Lidé žijí v omylu, že když „já jsem se vypracoval/a, tak to zvládne každý“. Ale ne každý měl stejné podmínky, ne každý měl rodinné zázemí, příležitosti ke vzdělání nebo výchovné prostředí, které by je naučilo například finanční gramotnosti. Každý, kdo chce svou situaci řešit, by měl mít možnost svůj život napravit. To, že lidé pro nemožnost řešení své situace zůstávají v nepříznivé situaci, a tím pádem často i ve stínové ekonomice, neprospívá ani jim a ani společnosti jako celku.
Primárně si na ně neukazovat jako na viníky. Všichni jsme lidé a jako takoví chybujeme – prostě máme různé trampoty. Není přirozené, že necháváme lidi na pospas v nepříznivé situaci. Bohužel si neuvědomujeme, že každý jedinec je součástí naší společnosti. Když se vykašleme na jakéhokoliv člena naší společnosti, může skončit na ulici a stát se o něj bude muset postarat – nám ale nedojde, že za to můžeme my všichni, protože jsme nebyli solidární. To je hodnota, která v naší společnosti podle mého názoru bohužel chybí.
Minimální příjmy, a to jak mzdy, tak dávky, jsou dlouhodobě nízké a téměř deset let, až do roku 2014, stagnovaly. Teď se trochu zvedají, ale bohužel to není dostatečné a naši obyvatelé chudnou. Musíme mít jako stát v přiměřeně nastavené příjmy vůči nákladům, dostupné bydlení a přehlednou cestu ven z dluhové problematiky. Pokud toto vyřešíme, bude prosperovat naše ekonomika i celá společnost. Mám přání, aby tato nová vláda naslouchala odborníkům, využila našich znalostí a nabízené spolupráce. Chtěla bych, aby se nám společně dařilo uskutečnit všechno, o čem jsem dnes mluvila.
Jak kdysi říkal pan prezident Masaryk: „Pravda vítězí!”. Václav Havel k tomu později dodal: „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Pravda je důležitá, musíme vědět, na čem jsme. Láska je v podobě solidarity, je to charitas – lidi podrží a pomůže jim ustát skutečnost. Já osobně bych k tomu přidala ještě tolik potřebnou moudrost, tedy aby lidé byli schopni se dobře rozhodnout a jít pro ně tou správnou cestou. Přála bych celé společnosti, aby pravda, láska a moudrost vždy zvítězila a aby se všem lidem dobře žilo, ať už je jejich životní cesta jakákoli.
Rozhovor vedla Adéla Hrdličková
Adam Táborský působí jako psycholog v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Založil projekt Terapie mezi stromy, kde rozvíjí terapeutický vztah přírody a duševního zdraví. Své klienty bere během terapie na procházky, při kterých využívá příznivých účinků přírody na psychiku člověka.
Povídání o normálním životě s „nenormální“ diagnózou paranoidní schizofrenie.
Se zakladatelkou projektu To po tom Viktorií Varvařovskou o tom, jaké následky zanechává sexuální násilí na jeho obětech, o nejčastějších mýtech spojených se sexuálním násilím nebo o tom, proč většina obětí svou zkušenost se sexualizovaným násilím nikdy nenahlásí.
S právničkou Terezou Bártovou o tom, jaké nástrahy v životě číhají na mentálně postižené lidi, jak české právo reaguje na jejich potřeby nebo o tom, co obnáší omezení svéprávnosti.
Richard Bihary (34) využívá už více než rok službu samostatného bydlení organizace Rytmus, která je určena zejména lidem s mentálním postižením. Díky ní může žít samostatně v pronajatém bytě a využívat pravidelnou podporu v různých oblastech - od hospodaření s financemi přes péči o domácnost a zdraví až po poradenství ve vztazích. Prozradil nám, proč je teď mnohem spokojenější než dřív a jak důležitá je pro něj svoboda.
Petra Vrzáčková se sexuologii věnuje od roku 2013. V tuto chvíli pracuje na TH klinice na pražském Karlově náměstí a dále působí v Národním ústavu duševního zdraví. V rámci své pracovní kariéry se mimo jiné hojně věnuje trans problematice, ke které se dostala díky známosti s předním českým sexuologem profesorem Petrem Weissem.
Jednačtyřicetiletý Karel pochází z Ostravy, kde vystudoval Sociální práci. Momentálně žije v Praze, kde pracuje v oblasti vzdělávání. Mimo jiné působí jako mentor v internetové poradně Sbarvouven, kde jako trans muž pomáhá LGBT+ lidem s jejich sebeuvědoměním či jinými problémy, s kterými potřebují poradit. Ve volném čase se věnuje odborné literatuře nebo si hraje se svými kočkami.
“Já jsem měl strašně činorodý život. Pravděpodobně asi brzo umřu, co já jsem všechno stihl,” glosuje svůj životní příběh Slavko Ševčík (57), prodejce a zároveň i redaktor Nového prostoru. Na smluvený rozhovor dorazil s dvacetiminutovým předstihem, protože “ženy přece nemůže nechat čekat.” Přichází v do detailu sladěném obleku, s hůlkou, která prozrazuje zrakový handicap. V prosinci čeká pana Slavka operace, jeho zrak se totiž silně zhoršuje. Proud vyprávění je téměř k nezastavení a jedna silná historka střídá druhou.
