České Budějovice

Lucie Kohoutová

koordinátorka Young Caritas
Diecézní charita České Budějovice

Facebook   Instagram

Mapa
Hradec Králové

Oxana Evsina 

koordinátorka Young Caritas
Diecézní katolická charita Hradec Králové

Facebook

Mapa
Plzeň

Milena Sojková

projektová koordinátorka Young Caritas
Diecézní charita Plzeň

Instagram    Facebok

Mapa
Praha

Petra Cmárová

koordinátorka Young Caritas
Charita Česká republika

Facebook Instagram

Mapa

V počítačové hře jsem hrál vždy muže. Konečně jsem se cítil sám sebou, říká Pavlica

Jednačtyřicetiletý Karel pochází z Ostravy, kde vystudoval Sociální práci. Momentálně žije v Praze, kde pracuje v oblasti vzdělávání. Mimo jiné působí jako mentor v internetové poradně Sbarvouven, kde jako trans muž pomáhá LGBT+ lidem s jejich sebeuvědoměním či jinými problémy, s kterými potřebují poradit. Ve volném čase se věnuje odborné literatuře nebo si hraje se svými kočkami.

V počítačové hře jsem hrál vždy muže. Konečně jsem se cítil sám sebou, říká Pavlica

Karel popisuje své dětství jako velmi pěkné. Jeho otec byl ředitelem vysoké školy, rodina si vedla dobře. Jenže rok 1989 byl zlomovým. Po revoluci přišel otec o své místo a k tomu si v té době Karel začal procházet svým vnitřním comingoutem. Většinu času trávil zavřený ve svém pokoji, kde hrál počítačové hry. "Utíkal jsem do imaginárních světů a hledal jsem si jakékoliv činnosti, abych to vůbec přežil," vypráví Karel. Když si uvědomil, že se cítí jako muž, bylo mu deset let.  

"Zaujala mě tím, že mi vyprávěla o vedlejším efektu pokaženého kouzla, kdy dojde ke změně pohlaví beze změny sexuální orientace."

Už tehdy své myšlenky vnímal velmi přirozeně a nijak o nich nepochyboval. "Byl to pro mne fakt, aniž bych si o tom někde musel číst," vzpomíná Karel. Od dvanácti let se věnoval Kung-Fu, chodil s kamarády hrát fotbálky, nosil krátké vlasy a klučičí oblečení. Navzdory biologickému pohlaví tak působil na své okolí jako kluk. I přesto se ale dlouhá léta se svými pocity nikomu nesvěřil.  

Největší problémy, jak sám říká, měl s rodinou a se svými nejbližšími. "Jakoukoliv jinakost nebrali. Měli mě pořád za holku, používali ženský rod a mně to bylo čím dál více nepříjemné," říká Karel. "Když byla v televizi postava gaye, tak trousili nějaké nemístné poznámky a podobně," vysvětluje.  

Tím prvním, komu nakonec Karel pravdu řekl, byla jeho spolužačka na střední. Ta tuto skutečnost nevzala nejlépe, a proto se Karel ještě více uzavřel. "To na té věci bylo úplně nejhorší, neměl jsem v okolí nikoho, s kým bych si mohl promluvit," svěřuje se Karel. V té době se seznámil se spolužačkou z vedlejší třídy skrze počítačovou hru Dračí doupě. Spolužačka Karla zaujala tím, že mu vyprávěla o vedlejším efektu pokaženého kouzla, kdy dojde ke změně pohlaví beze změny sexuální orientace. 

  "Konečně jsem měl možnost se aspoň v rámci hry cítit sám sebou."

"Vždy jsem hrál postavu muže. Konečně jsem měl možnost se aspoň v rámci hry cítit sám sebou," vypráví Karel. O veřejném comingoutu ale stále neměl sílu přemýšlet. Tou dobou bylo Karlovi už devatenáct let a mířil na vysokou školu. Protože si pro něj rodiče vysnili titul, studoval matematiku, přestože ji nenáviděl, ale vynikal v ní. Nenávist k matematice a strach z rodičů kvůli nedokončení titulu ho však brzy pohltily.  

"Nenapadl mě jiný způsob, jak z toho ven. Pokusil jsem se o sebevraždu. Následně mě zavřeli do blázince," říká Karel. V léčebně nastoupil na psychoterapeutický program, kde v něm psycholožka vzbudila důvěru. Karel se rozhodl, že se jí svěří. “Automaticky se ke mně začala chovat jako ke klukovi, dala mi kontakty na sexuology a nabídla mi, že si za ní můžu chodit povídat," popisuje světlejší chvíle Karel. To bylo období, kdy začal s tranzicí a prvními zkušenostmi s comingoutem. 

Po zanechání matematiky Karel začal studovat sociální práci. Tam se svěřil dvěma spolužákům, kteří vykonali comingout v podstatě za něj. "Do týdne mi všichni začali říkat Kájo. Spolužáci a spolužačky mě podporovali, byla to taková moje druhá rodina," říká Karel. Karlův comingout v rodině byl poněkud komplikovanější.  

 "Mamka po mně řvala, ať mě z toho vyléčej. Pochopil jsem, že už to ví."

Karel se nejdříve svěřil svému kamarádovi na chodbě v jejich domě. Po čase však zjistil, že rodiče jejich rozhovor slyšeli, protože po několika dnech ho začali na toto téma konfrontovat. "Mamka po mně řvala, ať mě z toho vyléčej. Pochopil jsem, že už to ví. Aspoň jsem jim to nemusel říkat sám," vypráví Karel. Věci kolem tranzice si řešil sám, rodiče ho nepodporovali a tak je do toho ani nezatahoval.  

 Když se blížil první zákrok, rodičům to Karel jen oznámil. "Jednou ráno jsem si zabalil a řekl mamce, že jedu na operaci do Brna a že se vrátím za týden," popisuje Karel situaci, po které byla jeho máma v šoku. Rodiče se s tím smířili přibližně až za deset let. Nejvíce se totiž báli toho, co na to řekne okolí. "Nakonec to bylo právě okolí, které mělo pozitivní reakce a rodiče tak pochopili, že si mohou dovolit být se mnou v pohodě," říká Karel.   

Karel přiznává, že západně od Česka by se mu žilo lépe. Hodně se mu líbilo například ve Velké Británii. Na druhou stranu je mu jasné, že v Maďarsku nebo Polsku by mu bylo mnohem hůře, a tak je s českými poměry celkem spokojený. Určitě by ale ocenil, kdyby současné zákony tady nebyly tak přísné. Podle něj jsou některé záležitosti v nich za hranou lidskosti, například nucený rozvod, rozpad registrovaného partnerství nebo požadavek chirurgické sterilizace. "Myslím si, že by to nemělo existovat. Nikdo by neměl nic podmiňovat sterilizací," myslí si Karel.  

Právě tohle téma řešil před dvaceti lety, když přemýšlel o své tranzici. V Česku totiž nejde změnit úřední pohlaví jinak než podstoupením chirurgického zákroku. Když se jednou Karel ucházel o brigádu, skrze občanku a ženské rodné číslo náborář zjistil, že není muž. "Začal na mě mluvit v ženském rodě. Hned jsem utekl, protože jsem věděl, že tomuto nedokážu dlouhodobě čelit," popisuje Karel. Změna úředního pohlaví tak pro něj byla důležitější než fakt, že pro ni bude muset podstoupit operaci, která zapříčiní jeho sterilizaci. 

"Nadřízený měl pocit, že každý trans člověk musí býr labilní, a proto mi nedůvěřoval."

Součástí LGBT+ životů jsou také četné zkušenosti s předsudečným násilím. S tím se Karel setkává převážně na internetu. Na ulici moc ne, protože jak sám říká, má to štěstí, že svým vzhledem nijak zvlášť nevyčnívá. Má ale příhodu, kdy mu byla málem odepřena pracovní pozice v psychoporadně. "Prostý fakt, že jste trans, vás eliminuje z běžných činností," uvědomuje si Karel a dodává, že jeho nadřízený měl pocit, že každý trans člověk je labilní, a proto mu nedůvěřoval.  

 "Kolegyně šéfa nakonec přesvědčily, že by mi měl dát šanci, ale předtím měl asi hodinový monolog, při kterém mě vyoutoval přede všemi bez mého vědomí," vzpomíná. I po svých zkušenostech by byl Karel moc rád, kdyby mohl žít ve společnosti bez předsudků. "I když toho druhého nemusíme úplně naplno pochopit, troška respektu neuškodí. Společnost je pestrá, každý jsme nějaký a když se budeme vzájemně respektovat, všem se nám bude žít lépe," přeje si Karel. 

rozhovor vedla Anna Pálová

Související články

Richard Bihary: Nejdůležitější je svoboda a svéprávnost
2021 13. 12.

Richard Bihary: Nejdůležitější je svoboda a svéprávnost

Richard Bihary (34) využívá už více než rok službu samostatného bydlení organizace Rytmus, která je určena zejména lidem s mentálním postižením. Díky ní může žít samostatně v pronajatém bytě a využívat pravidelnou podporu v různých oblastech - od hospodaření s financemi přes péči o domácnost a zdraví až po poradenství ve vztazích. Prozradil nám, proč je teď mnohem spokojenější než dřív a jak důležitá je pro něj svoboda.

"Skutečným bezdomovcem se stáváte, když bezdomovectví přijmete za své."
2021 19. 11.

"Skutečným bezdomovcem se stáváte, když bezdomovectví přijmete za své."

“Já jsem měl strašně činorodý život. Pravděpodobně asi brzo umřu, co já jsem všechno stihl,” glosuje svůj životní příběh Slavko Ševčík (57), prodejce a zároveň  i redaktor Nového prostoru. Na smluvený rozhovor dorazil s dvacetiminutovým předstihem, protože “ženy přece nemůže nechat čekat.” Přichází v do detailu sladěném obleku, s hůlkou, která prozrazuje zrakový handicap. V prosinci čeká pana Slavka operace, jeho zrak se totiž silně zhoršuje. Proud vyprávění je téměř k nezastavení a jedna silná historka střídá druhou.