"Skutečným bezdomovcem se stáváte, když bezdomovectví přijmete za své."

Narodil jsem se v Trenčíně. Můj dědeček měl veliké hospodářství na slovensko-moravském pomezí. Moravské Slovácko je jedna z nejkrásnějších oblastí, pověstný kraj bošácké slivovice. V každém baráku je nějaká palírna. V šedesátých letech se na venkově lidi za postižené děti styděli, schovávali mě doma před návštěvami. Já se narodil se špatně rostlými chodidly a tamní pan primář mi ve třech měsících násilím srovnal nohy do destiček. Jak jsem desítky hodin plakal bolestí, odešly mi sliznice oka a tam začaly mé problémy se zrakem. Naštěstí se tehdy táta právě vrátil ze služební cesty, chytil primáře pod krkem, trochu ho oprášil o zeď a vlastně mi zachránil život. Pak jsme si někde přečetli, že tyhle metody používali na postižené děti i nacističtí lékaři.  

Kvůli  nemocem jsem neměl žádné dětství  

V důsledku téhle léčby jsem pak dostal zápal mozkových blan, který mi dál poškodil levé oko, žaludek, slinivku a část nohou. A jelikož tělo už bylo celé oslabené tím vším, tak po pár měsících jsem prodělal ještě dětskou mozkovou obrnu, která vedla k dalším deformacím. Když mi bylo 7 měsíců, lékaři mě poslali domů umřít. To by se asi divili, že je mi dneska 57. V sedmi letech se mi pak ještě rozpadly obě kyčle a na dva a půl roku jsem skončil na lůžku, nemohl jsem chodit.  

Můj táta byl divoký, všude měl aféry, bůhvíkde kde mu po republice běhají další děti, o kterých neví. Jednou si nějakou dámu ze zábavy dovedl až k nám domů, do letní kuchyně, kde ho s ní ráno našli. V té době se nám v podstatě rozpadla rodina. Trošku přispěla i máma, protože tátu ve čtyřiceti vyhodila z ložnice. Tatínek chrápal a dennodenně byl ožralej, pro maminku to taky nebylo jednoduchý. Chyba byla, že se nerozvedli. Měli spolu i fyzické konflikty a já předtím nemohl nikam utéct, protože jsem byl připoutaný na tu postel. Sestry i bratr, jak dospívali, utekli z domova, hned jak to šlo. Nikdo z nás se tam nechtěl za těch okolností vracet.  

O škole rozhodla komise 

Doma mě učily moje sestry, už ve čtyřech letech jsem uměl psát i počítat, ve škole jsem byl za nějaké mimořádné dítě. Do školy jsem šel až v deseti letech - rovnou do čtvrté třídy speciální školy v Bratislavě. Komunistická komise pak rozhodla, protože už jsem měl problémy se zrakem, žaludkem a chronicky poškozené končetiny, že půjdu na speciální střední odbornou školu ekonomickou v Praze v Krči, kde jsem studoval sociální politiku a hospodářský a spojový zeměpis.  

Školu jsem dodělal v roce 82, bylo mi čerstvých 18. Jeden profesor, se kterým jsem se skamarádil, mi našel práci u telekomunikačních zařízení. Ze začátku jsem bydlel na ubytovně a pracoval jsem jako telefonista. Na výrobním dispečinku jsem obvolával republiku a propojoval ty výrobní závody, které si sjednávaly dodávky obalových materiálů. Někdy jsme vyřídili i 1200 hovorů denně, to jsem pak po práci venku neslyšel ani tramvaj. Dostal jsem pak i služební byt.  

V roce 1996 jsme se v práci digitalizovali a já povýšil. Dostal jsem pod sebe sklad za půl milionu korun a dva mladé mechaniky. Ti mladí kluci chlastali, přišli do práce, odpíchli si a šli chrápat na klimatizační jednotku. Kolikrát, aby nebyl velký malér, vzal jsem brašnu přes rameno a šel opravovat sám. Tak jsem se naučil opravovat telefony, dokázal jsem je rozebrat, vyměnit číselnici, kabelový přívod, opravit zvonek a takové podobné hovadinky.

Manželství, které nevyšlo 

V 25 jsem se oženil. Vzal jsem si nevidomou ženu. Když jsme se seznámili, její rodiče mi hrozně podstrojovali, abych si ji vzal. Oni se jí v podstatě potřebovali zbavit, byla pro ně břemeno. V té době jsem nechápal, co se děje, došlo mi to až pozdě. Moje žena byla vývojově opožděná, nešlo s ní mluvit jako s dospělým člověkem, nebylo to rovnocenné. Staral jsem se o ni jako o dítě, a to mě přestalo zkrátka bavit a po šesti letech jsem se rozvedl.  

Řekli, ať se domluvíme, tak jsem šel 

Ve firmě, kde jsem pracoval, tou dobou začali postupně propouštět.. Já jsem do té firmy dostal i kamarádku ze školy pro nevidomé, přišla po mateřské dovolené. Řekli nám, že musí jednoho z nás propustit a že se máme domluvit. Já jsem byl tehdy dva roky po rozvodu, tak nějak se mi sypalo všechno pod rukama, v podstatě jsem neměl ani co ztratit. A ona měla doma tříleté děťátko. Tak jsme se domluvili, že odejdu já. Bylo mi líto, aby po třech letech, co se konečně zapracovala, odešla zase do neznáma. Protože jsem ještě neměl odpracovaných 10 let, musel jsem vrátit služební byt.  Já jsem si myslel, že najdu práci levou zadní, ale v 90. letech začal být pracovní trh složitý, hluboce jsem se tedy zmýlil.  

Vzal jsem to za špatný konec 

Od toho roku 1996  se to vlastně úplně celé zvrtlo a šlo to z kopce. Rozvod, přišel jsem o byt a skončil jsem na ulici. Doslova a do písmene. Stal jsem se jakýmsi zabydleným bezdomovcem na Městské části Praha 4. Chvíli jsem bydlel po ubytovnách, přežíval jsem z invalidního důchodu. Vzal jsem to za špatný konec. Začal jsem pít víc alkoholu,  přibyly k tomu automaty a ty mi vydržely 12 let. Když nebylo za co, bral jsem si úvěry, a tak jsem se dostal do obrovských dluhů.  

Do existencionálních, opravdu hlubokých potíží, které vlastně přetrvávají do dneška, protože ještě stále mám 8 exekucí. Dneska mi moje dluhy strhávají z důchodu, už je to na lepší cestě. Teď jsem si zjišťoval, kolik vlastně dlužím, jenže i to zjišťování stojí další peníze, a tak to budu zjišťovat postupně. Ale pokud si dobře pamatuju, ještě řádově půl milionu určitě.  

Teď sice vyhlásili Milostivé léto, to ale není pro lidi v mojí situaci. Musí se totiž splatit  základ toho úvěru, nějaká část, a to je spíš pro rodiny, kde přeci jen jsou nějaké příjmy, nebo ti lidé mají nějaké úspory a mohou část opravdu zaplatit. My, co žijeme z ruky do úst, nemáme v podstatě co řešit. Ani oddlužení není pro mě. Když mi to slečna z Člověka v tísni spočítala, kolik bych platil, tak by mi v podstatě nezbylo ani na nájem. U lidí, kteří mají víc než 4 exekuce, není reálná ani jedna ani druhá šance. Byť to zní sebehůř.  

Zachránil jsem dvě děti z ulice 

V roce 2009 jsem začal prodávat Nový prostor, který s přestávkami prodávám dodnes. Přidělili mi tehdy chráněné bydlení. Jenže já tehdy zachránil dvě dětičky, kterým utekla maminka a majitel bytu je vyhodil na ulici. Vzal jsem je k sobě, ale to se v chráněném bydlení nesmí, a nějaká dobrá duše mě udala, takže nás vyhodili. Pepovi bylo 16 a půl a Anetě 17 let. Správně jsem je měl udat na úřadu, ale oni na sebe byli od dětství tak citově vázaní, že jsme to nějak uhráli až do jeho osmnácti.  

Bydleli jsme pak v podnájmu na Zahradním městě a nebylo to lehký, protože jsem v životě žádný děti neměl. Oni mi říkali „punťa“, protože jsem hodně na  pořádek, nemám rád špínu, nemám rád, když lidi smrděj. Děti se už osamostatnily a dneska jsou obě v pohodě. Zaplaťpánbůh. Pepa je takový samorost, on možná někdy dospěje, uvidíme kdy. Aneta je andílek, trávíme spolu každý rok Štědrý den a navštěvujeme se. Někdo se občas ptá, jestli není moje milenka…ne, ne, ne – tam vznikl takový zvláštní vztah jakoby táty a dcery a my ten nádherný vztah máme do dneška. 

Jestli přijdu o zbytek zraku, bude to docela krutý 

Teď bydlím ve sdíleném bydlení na Ládví, už čtvrtým rokem. Strašně rychle ztrácím zrak, v prosinci mám jít na operaci a bůhví, jak to dopadne. Zhoršuje se to strašně rychle. Jeden den vidím trochu líp, druhý den vidím mlhu a už je znát, že je tam znovu ten šedý zákal. Když jsem ještě dobře viděl, měl jsem plán, že by to chtělo nějakou chatku s celoročním bydlením, něco si zasít, něco si udělat, mít soukromí.  

Chyba je, že už to nemám teď, protože jestli o ten zrak přijdu, to teda bude docela krutý, no. Spolubydlení, dojíždění a bydlení mezi tolika lidmi…nevím, vůbec si to nedovedu představit. Do prosince už nijak řešit nebudu, uvidím, jestli se lékaři rozhodnou k nějakému zákroku, nebo mi řeknou, že už žádná cesta neexistuje. Potom budu tvrdě shánět nějakou garsonku na dožití. Prostě je to tak, jak to je. Uvidíme. 

Ten systém je zle nastavený 

Dělal jsem pro Nový prostor rozhovor s ministryní Maláčovou. Říkal jsem jí, že je chyba, že v rámci mandátu nestihli hlubší komunikaci s tou exekutorskou komorou. Chyba je, že je nestátní a chovají se i napříč zákonům, a další chyba je, že exekutor smí kdykoliv člověku sáhnout na účet a všechno vám zablokuje, sebere. Proč bych chodil do práce, když to zjistí exekutor a sebere mi do nuly důchod nebo plat? Víte, v těch zákonech je obrovská chyba. Neříkám, že není dobré dlužníky potrestat, má to svůj smysl, to respektuji. Ale oni těm lidem seberou všechno, co vydělají. Chci vidět jediného člověka, který půjde do práce, když ví, že mu stejně všechen výdělek seberou.   

Ať se nastaví podmínky tak, že člověk s exekucí má motivaci chodit do práce. Vždyť i stát na tom tratí, v exekucích je asi 1 135 000 lidí, kteří by mohli tvořit daně, ale nemohou. Exekuční systém je tak debilně nerovně nastavený, že  lidi demotivuje a radši pobírají sociální dávky a válejí po ubytovnách, protože vědí, že když si půjdou vydělat, tak o všechno přijdou. Už jenom proto se lidi snaží ty exekutory kolikrát i obejít. Já se nedivím. Tenhleten nastavený zákon o exekucích je totální nesmysl, totální paskvil, který buď přebudujeme, dáme mu logiku a umožníme lidem návrat do života, nebo se na to vykašleme.  

Skutečným bezdomovcem se stáváte, když bezdomovectví přijmete za své 

Život mě naučil jednu věc. Když chcete naříkat, tak je lepší se zavřít do místnosti a dlouze naříkat, ale uteče vám čas a nic si neužijete. Skutečným bezdomovcem se stáváte ve chvíli, když to bezdomovectví přijmete za své. Hodně lidí začne s podvědomou sebelítostí a padá a padá a padá. Nesmíte začít žít bezdomovecký styl, z toho se už v životě nevyhrabete. Koupit si čůčo a tamhle si sednout na chodník, to pro mě není, to určitě ne.  

Člověk musí dělat něco pro společnost, protože lidé dávají vám a vy zas něco dáváte jim. Má smysl radit, občas pomáhat tam, kde jsem schopen a být aktivní i přes tu indispozici sociální nouze. Nevnímat to jako “Já jsem chudák, všechno mi dejte, vůbec nic nechtějte a mně bude fajn.” Takhle to nefunguje.  

Můj osobní zázrak

Moje osobní přání, to by se musel stát zázrak. Pro mě by bylo ideální mít nějaký byteček, ani nemusí být můj. A taky ještě jedna věc. Mám se stát českým regionálním zpravodajem agentury Reuters. Jedna novinářka mi tu práci dojednala a sehnala i sponzory, co by hradili můj plat. A mně nejde ani tolik o peníze. Jsem šíleně komunikativní člověk a hrozně rád bych, aby mi skončil home office. Agentura Reuters sbírá velké zprávy z národních agentur, ale ty malé regionální zprávy, to by byl můj úkol - sbírat ty důležité, vývojové i geopolitické zprávy  v rámci českého prostředí a přeposílat je. Jenomže jsme to odložili, protože… víte, nemůžete dělat zpravodaje, když nevidíte na displej.

rozhovor vedla Zuzana Fuxová