S právničkou Terezou Bártovou o tom, jaké nástrahy v životě číhají na mentálně postižené lidi, jak české právo reaguje na jejich potřeby nebo o tom, co obnáší omezení svéprávnosti.
Téma lidských práv, poté práv lidí s mentálním postižením, Terezu Bártovou oslovilo v průběhu jejího studia na právech. Předtím se s touto problematikou setkala jako asistentka na táboře pro děti s autismem. "Viděla jsem, jak to děti mají složitý. Přišlo mi, že tam nefungovala žádná systematická podpora ani pomoc, ať už rodinám nebo samotným dětem s postižením. To mě nakoplo a chtěla jsem se tím zabývat víc," popisuje své začátky Tereza. V současnosti působí v neziskové organizaci Rytmus, která pracuje s mentálně postiženými lidmi. Poradna těmto lidem poskytuje podporu při hledání práce, bydlení nebo zprostředkovává právní poradenství.
Protože funguju jako právnička, nejvíce se na mě obrací lidé s omezenou svéprávností. To znamená, že sami o sobě nemůžou v některých oblastech rozhodovat. Dále jim nemusí vyhovovat přidělený opatrovník. Já jim pomáhám zorientovat se v tom, jaká mají vůbec práva. Třeba že k omezení svéprávnosti by mělo dojít až v krajním případě a že jsou i jiné možnosti, jak člověku s postižením pomoci. Totéž pomáhám prosazovat i u soudu. Samotné omezení svéprávnosti totiž nikomu nepomůže. Z lidí nemůžou být plnohodnotní členové společnosti, když si nemohou ani sami rozhodnout, kde chtějí bydlet. V České republice je pořád zakořeněné povědomí, že když má někdo mentální postižení, musí se mu omezit svéprávnost, aby si neublížil nebo sám nejednal a naopak aby jednal někdo za něj. Přitom spousta lidí si podpisem smlouvy může uškodit jen tím, že nemá nikoho, kdo by jim to byl schopný vysvětlit - co to znamená, jestli tuhle smlouvu podepsat, jestli mají dostatek peněz.
V případě, že by vám soud omezil v nějaké oblasti svéprávnost, v té dané oblasti by vám přidělil opatrovníka. Třeba kdyby vám někdo omezil svéprávnost v oblasti financí, nemohla byste si sama hospodařit se svým příjmem, i když byste chodila do práce, chodila by vám výplata, už byste si o ní nemohla rozhodovat sama. Opatrovník by měl přístup k vaší výplatě a platil by za vás všechny povinné pravidelné platby a pak by vám na základě rozhodnutí soudu dal částku, kterou byste si mohla rozebrat sama, třeba dvě stovky týdně. Takhle to reálně vypadá. Takže ten člověk pak chodí k opatrovníkovi pro dvě stovky, se kterými může nějak hospodařit a když chce jít třeba na večeři, tak se musí dopředu dovolit u opatrovníka, aby mu dal peníze. Opatrovníkem může být někdo z rodiny nebo je to veřejný opatrovník z obce, kde daný člověk bydlí.
Může být omezen v možnosti uzavřít manželství, člověk nemůže pořizovat závěť, ztrácí právo volit a je omezen v právním jednání. Takže třeba nemůže sám podepisovat smlouvy, nemůže rozhodovat o vlastních financích, nemůže rozhodovat o svém zdravotním stavu, nemůže se sám rozhodnout o tom, kde bude bydlet, jestli se přestěhuje sem nebo ne. Soud vždycky musí posoudit, jestli člověk potřebuje svéprávnost omezit a potom v jakých oblastech, ale prakticky se často děje to, že člověk odchází od soudu bez většího zkoumání s velmi široce omezenou svéprávností.
Ano, jsou i jiné nástroje, které soud může schválit a které člověku opravdu pomohou, třeba jmenování opatrovníka bez omezení svéprávnosti. Opatrovník je tam od toho, aby společně s opatrovancem jednal při různých právních jednání, třeba při podpisu smlouvy, a aby mu pomohl s jejím vysvětlením. Za mě je to daleko lepší řešení. Ve většině případů ale lidi neví, že taková možnost vůbec existuje. Soudci to vědí, ale bez toho, aniž by jim to někdo navrhnul, k tomu sami moc aktivně nepřistupují. Dalším nástrojem je pak smlouva o nápomoci. U toho člověk zůstává svéprávný, ale uzavře si s podpůrcem smlouvu o nápomoci, o tom, že mu podpůrce bude pomáhat ve chvílích, kdy to bude potřeba. Například právě zase u uzavírání smluv.
Nejlepší, co může být, je, že člověk žije v rodině. Je to přirozená podpora, člověk má navázané vztahy. Naše služba podporovaného bydlení podporuje lidi v přirozeném způsobu života mimo ústavní prostředí. Sociální pracovníci chodí za mentálně postiženým domů podle toho, jak potřebuje. Pomáhají mu vařit, nakupovat, starat se o domácnost, ale tak, aby ho vedli k samostatnosti, aby podporu nedostával větší než potřebuje. Tím by se akorát prohlubovala jeho závislost na sociálních službách. Pracovníci se snaží vybalancovat, co zvládne sám, v čem potřebuje podporu a jakou podporu by měl dostat, aby ji za pár měsíců nepotřeboval. Zatímco v ústavu je režim úplně jiný. Lidí je tam víc a individuální péče ani není možná. Režim je tam vážně ústavní, takže se vstává v sedm, k snídani už je připravený tohle, pak je tenhle program, ve dvanáct hodin se jí a člověk si ani nemůže rozhodnout o tom, co chce jíst nebo si to nemůže připravit sám.
Paradoxně se nejčastěji setkávám s tím, že za námi přijdou rodiče, kteří mají osmnáctileté dítě a ve škole se dozví, že je svéprávné a že by se mu svéprávnost měla omezit, aby se něco nestalo. Rodiče to udělají a pak, když už je to rozhodnuté, zjistí, že je to extrémně omezující a že to vlastně nechtějí. Nebo v lepším případě se prvně dozví o nás, jdou se poradit, jak omezení svéprávnosti udělat, a pak se teprve od nás dozví, že existují i jiné možnosti, jak dítě podpořit. Druhá velká skupina jsou lidi, kteří se díky deinstitucionalizaci dostávají z ústavů a jdou do normálních bytů. Začínají fungovat ve společnosti, mají možnost si zkusit jiné věci a zjistí, že omezení svéprávnosti jim nevyhovuje, že třeba díky tomu těžko hledají práci.
Asi hned na začátku, při prvním střetu se školským systémem, je překážkou dostat se k inkluzivnímu vzdělávání. Sice už je to u nás několik let zakotveno, mělo by to v České republice fungovat, ale pořád se mentálně postižení setkávají s tím, že, i když by s podporou zvládli být v normální třídě, jsou tlačeni spíše do praktických škol. Myslím, že je to první krok vedoucí k celoživotním problémům, protože už v útlém věku je dítě vyčleněno a nefunguje v přirozeném prostředí. Je to špatně i pro další děti v té škole, protože nejsou vystavené tomu, že každý z nás je jiný a že každý z nás potřebuje podporu.
Už jenom z podstaty věci klesnou očekávání, co se dítě zvládne naučit. I oblasti, ve kterých se dítě vzdělává, jsou jiné a z mého pohledu i dost nepraktické. Máme praktické školy, kde se děti učí vyšívat. Jak se potom můžou uplatnit na trhu práce, když se učí čtyři roky vyšívat. To je úplný nesmysl. Takže když nejsou schopni si najít práci, míří do chráněných dílen, což je limituje v tom, jaký mají příjem a co si s ním mohou dovolit. V některých případech to vede k tomu, že pak jdou do ústavu, protože si normální bydlení nemůžou dovolit.
Taková velká překážka je to, že nemají hlas a dost prostoru, aby mluvili sami za sebe, aby obhajovali svá práva. Kolik lidí s mentálním postižením vidíte na veřejnosti, že by někde mluvili, že by byli v médiích? Z mého pohledu je to skupina, která potřebuje pomoc, ale která se nebere rovnoprávně s ostatními. Je to vidět i na tom, že se jim dost často omezuje právo volit, což je zásadní problém. V okamžiku, kdy ztrácíte tuto schopnost, nejste zajímavým člověkem pro politické strany, protože jim nemůžete dát svůj hlas. Pořád se dostáváme z přesvědčení, že tito lidé by měli být segregováni někde v ústavu, nejlépe někde v lese, abychom je my, normální, zdraví lidi, neviděli.
To je asi můj osobní názor, ale myslím si, že to začalo na začátku komunismu, kdy se ve velkém začaly budovat velkokapacitní ústavy a děti s mentálním postižením se segregovaly. Pro nás jako pro společnost je to pohodlné. Nechceme je vidět, potkávat na ulici. Máme raději pocit, že jsme všichni zdraví a všechno je v pořádku. Projevuje se to třeba i teď, když si všimnete v médiích takových těch kauz, že má být někde vybudované chráněné bydlení, nějaký byt pro lidi s mentálním postižením. Sousedi uspořádají petici, že nechtějí mít tyto lidi za sousedy, protože se bojí, že by mohli páchat trestnou činnost nebo že by narušovali soužití komunity.
Myslím si, že velký problém je v tom, jak se rozdělují finance. Kolik peněz jde do podpory a rozšiřování ústavů a kolik financí jde do terénní ambulantní péče, třeba do takových služeb jako je podporované bydlení. Ústavní péče je odhadem třikrát dražší než kdyby člověk žil ve svém nebo pronajatém bytě s pomocí asistentů. Z těchto kolejí se ale strašně těžko vyjíždí. Stát pořád směřuje finance do velkých ústavů místo individuální podpory. Problém je i to, jak vysoké dostávají příspěvky na péči. Mám třeba klienta, který má nejvyšší stupeň příspěvku na péči, bydlí v pronajatém bytě ještě s dalšími lidmi a doopravdy by asistenci potřeboval třeba dvanáctihodinovou, ale z příspěvků na péči si zaplatí třeba jen čtyři hodiny denně. Ve zbytku to má tak, že je odkázaný na péči dobrovolníků. Je na vozíku, má těžké postižení a bez asistenta je limitovaný v tom, co může dělat.
Nedívat se na ně jako na člověka s mentálním postižením, ale jako na normální plnohodnotné členy společnosti, a nesoustředit se na to, co neumí, nezvládají, ale na to, v čem jim můžeme pomoci. Taky bychom se jim mohli přizpůsobit tak, jak potřebují, aby mohli fungovat jako každý další člověk a ne naopak před ně stavit bariéry a tím je vyčleňovat. Třeba při jednání na úřadech by měl být úředník schopný všechno vysvětlit jednoduše nebo jim dovolit mít s sebou asistenta, který jim pomůže.
Mám asi dvě. Měla by se zrušit ústavní zařízení, aby mohli žít v přirozeném prostředí s podporou jakou potřebují. Zůstat by měla jen pro výjimečné případy. A druhá věc, která je s tím spojená, je zrušení možnosti omezit člověka ve svéprávnosti. Jakmile je někdo omezený ve svéprávnosti, nehledí se na něj jako na plnohodnotného člověka, který si může sám rozhodovat o svém životě.
Možná aby rozlišení této skupiny zmizelo, v negativním slova smyslu. Abychom jako společnost vnímali, že každý z nás potřebuje nějakou podporu, ale jsou lidi, kteří ji potřebují větší. Každej z nás by ji měl dostat takovou, jakou potřebuje. Taky bych si přála, abychom začali vnímat, že odlišnosti nás obohacují, pomáhají nám růst a zlepšovat se jako společnost a ne, že je to něco, co nás brzdí.
rozhovor vedla Anna Pálová
Adam Táborský působí jako psycholog v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Založil projekt Terapie mezi stromy, kde rozvíjí terapeutický vztah přírody a duševního zdraví. Své klienty bere během terapie na procházky, při kterých využívá příznivých účinků přírody na psychiku člověka.
Povídání o normálním životě s „nenormální“ diagnózou paranoidní schizofrenie.
Se zakladatelkou projektu To po tom Viktorií Varvařovskou o tom, jaké následky zanechává sexuální násilí na jeho obětech, o nejčastějších mýtech spojených se sexuálním násilím nebo o tom, proč většina obětí svou zkušenost se sexualizovaným násilím nikdy nenahlásí.
Richard Bihary (34) využívá už více než rok službu samostatného bydlení organizace Rytmus, která je určena zejména lidem s mentálním postižením. Díky ní může žít samostatně v pronajatém bytě a využívat pravidelnou podporu v různých oblastech - od hospodaření s financemi přes péči o domácnost a zdraví až po poradenství ve vztazích. Prozradil nám, proč je teď mnohem spokojenější než dřív a jak důležitá je pro něj svoboda.
Petra Vrzáčková se sexuologii věnuje od roku 2013. V tuto chvíli pracuje na TH klinice na pražském Karlově náměstí a dále působí v Národním ústavu duševního zdraví. V rámci své pracovní kariéry se mimo jiné hojně věnuje trans problematice, ke které se dostala díky známosti s předním českým sexuologem profesorem Petrem Weissem.
Jednačtyřicetiletý Karel pochází z Ostravy, kde vystudoval Sociální práci. Momentálně žije v Praze, kde pracuje v oblasti vzdělávání. Mimo jiné působí jako mentor v internetové poradně Sbarvouven, kde jako trans muž pomáhá LGBT+ lidem s jejich sebeuvědoměním či jinými problémy, s kterými potřebují poradit. Ve volném čase se věnuje odborné literatuře nebo si hraje se svými kočkami.
„Když se vykašleme na jakéhokoliv člena naší společnosti, může skončit na ulici a stát se o něj bude muset postarat – nám ale nedojde, že za to můžeme my všichni, protože jsme nebyli solidární,” říká v rozhovoru pro Young Caritas Iva Kuchyňková, manažerka sociální advokacie Charity Česká republika
“Já jsem měl strašně činorodý život. Pravděpodobně asi brzo umřu, co já jsem všechno stihl,” glosuje svůj životní příběh Slavko Ševčík (57), prodejce a zároveň i redaktor Nového prostoru. Na smluvený rozhovor dorazil s dvacetiminutovým předstihem, protože “ženy přece nemůže nechat čekat.” Přichází v do detailu sladěném obleku, s hůlkou, která prozrazuje zrakový handicap. V prosinci čeká pana Slavka operace, jeho zrak se totiž silně zhoršuje. Proud vyprávění je téměř k nezastavení a jedna silná historka střídá druhou.
