České Budějovice

Lucie Kohoutová

koordinátorka Young Caritas
Diecézní charita České Budějovice

Facebook   Instagram

Mapa
Hradec Králové

Oxana Evsina 

koordinátorka Young Caritas
Diecézní katolická charita Hradec Králové

Facebook

Mapa
Plzeň

Milena Sojková

projektová koordinátorka Young Caritas
Diecézní charita Plzeň

Instagram    Facebok

Mapa
Praha

Petra Cmárová

koordinátorka Young Caritas
Charita Česká republika

Facebook Instagram

Mapa

O následcích sexualizovaného násilí s Viktorií Varvařovskou

Se zakladatelkou projektu To po tom Viktorií Varvařovskou o tom, jaké následky zanechává sexuální násilí na jeho obětech, o nejčastějších mýtech spojených se sexuálním násilím nebo o tom, proč většina obětí svou zkušenost se sexualizovaným násilím nikdy nenahlásí.

O následcích sexualizovaného násilí s Viktorií Varvařovskou

Šestadvacetiletá Viktorie Varvařovská studuje dějiny umění a právě dokončuje magisterský titul. Pochází z malého města Jilemnice, kde se vždy věnovala lidským právům, pořádala festivaly dokumentárních filmů v rámci kolektivu Mnoho světů v Jilemnici a podílela se na debatách, skrze které dostala základ k vytvoření vlastního projektu - To po tom. Ten se věnuje obětem sexualizovaného násilí a následkům s ním spojených.

V rozhovoru pro magazín Refresher jste zmínila, že vás k založení projektu přivedla vlastní zkušenost se sexuálním násilím. Mohla byste to více rozvést?

Svoji zkušenost jsem nikdy veřejně nesdílela, ví o ní jen mí nejbližší. Ze začátku jsem to měla v plánu, ale později jsem si řekla, že to pro mě není tolik důležité. Ten projekt není o mně, ale o poskytnutí platformy těm, kteří svůj příběh chtějí sdílet.

Co vás tedy konkrétně vedlo k tomu založit projekt To po tom?

Strašně dlouho jsem zažívala frustraci z toho, jak je u nás téma sexuálního násilí znevažované. Když si rozkliknete jakýkoliv článek a diskuzi pod ním, jsou tam vždycky "hateři", kteří říkají, že tohle téma vůbec nechápou a není důležité. A proto jsem chtěla přispět k tomu, aby u nás v Česku bylo prostředí příjemnější. Byl tu Konsent, odborné neziskové organizace, které obětem pomáhají, ale nic, co by se věnovalo následkům. Mně přijde, že právě na nich je nejlépe vidět, jak důležité téma to je. Sexuální násilí není něco, co oběť na chvilku vydrží a pak přejde, ale naopak zkušenost prostoupí všechny oblasti jejího života a táhne se s ní celý život. Druhou rovinou jsou přeživší. Platforma jim dává prostor, aby si řekli, že v tom nejsou sami, aby věděli, že to, čím si prochází, není nic divného a je to přirozené.

S jakými formami sexualizovaného násilí se v rámci příběhů setkáváte?

Většinou jde o zneužívání v dětství, od rodinných příslušníků. Potom tam jsou sexuální napadení kamarádem nebo zneužívání přítelem a úplně nejméně se objevují lehčí formy sexuálního obtěžování nebo napadení cizím člověkem.

Čím vším si oběť sexuálního násilí v životě musí procházet?

Nejčastější jsou úzkosti, deprese, často i posttraumatická stresová porucha. Dále hlavně zažívají stud, že si za všechno můžou samy, což je často hlavní motiv, proč to nenahlásí nebo nevyhledají odbornou pomoc. Často si myslí, že nejsou "dostatečně traumatizované". Domnívají se, že nemají právo na vyhledání pomoci, protože se pořád setkávají se znevažováním. Potom u nich často dochází k sebepoškozování, poruchám příjmu potravy nebo pokusům o sebevraždu. Je to vážná věc, kterou nemůžeme ignorovat.

To po tom funguje na principu terapie sdílením. Mohla byste blíže popsat, co tato terapie obětem přináší?

Já si myslím, že to začíná už u toho, že si člověk svoji zkušenost sepíše. Často si tím uvědomí svoje prožitky. Je to stejné, jako když si člověk píše do deníčku, třídí si myšlenky. Většinou když si to sepíše, dokáže lépe pochopit, co se mu stalo a co se mu děje. Najednou, když to vidí na papíře, ví, že ho to fakt ovlivnilo, že to nebylo nic, co by mohl ignorovat. Když to sdílí, vypustí svoji zkušenost do světa a už ji nemusí držet v sobě. Závěrečným momentem jsou pak komentáře, ve kterých si lidé vyjadřují podporu a oběť vidí, že v tom není sama a že je spoustu lidí, které to zajímá.

Máte i jiné než pěkné komentáře pod příběhovými příspěvky?

Ano, ale snažíme se pro oběti fungovat jako bezpečný prostor. Ony jsou na prvním místě a diskuse až na druhém, protože i jeden špatný komentář může oběti hodně ublížit. Nejen jí, ale i ostatním, kteří třeba ještě nemají odvahu se svěřit a potom jeden komentář pro ně může být devastující. I proto hnusné komentáře odstraňujeme. Každopádně nějaké obsáhlejší diskusi se nebráníme v edukativních příspěvcích, kde necháváme i “hejty”.

Kolik příběhů se vám od června roku 2020, kdy jste projekt založila, nahromadilo?

Kolem 500 zatím.

Je něco, co všechny oběti sexuálního násilí, všechny příběhy, které obdržíte, spojuje?

Většinou jsou to ženy, což ladí se statistikami, které jsou celosvětově užívané. Jde spíše o mladší dívky, ale to je dané hlavně tím, že náš instagram sleduje převážně mladá generace. Dále jde o takzvaně genderově podmíněné násilí, což znamená, že se ženám děje vyloženě kvůli tomu, že to jsou ženy a pachatelé většinou bývají muži. Zhruba 95 procent obětí jsou ženy a 99 procent pachatelů jsou muži. Příběhy pak mají společné i to, že je v 80 až 90 procentech pachatelem někdo, koho oběť znala - manželé, partneři či kamarádi. Tohle popírá mýtus, že pachatelem je někdo, koho oběť nezná, že jde o přepadení v parku.

Podle aktuálního výzkumu pro organizaci proFem zažila každá druhá žena starší 18 let během svého života nějakou formu sexuálního násilí nebo obtěžování a téměř každá desátá byla během svého života znásilněna. To je v přepočtu asi 409 tisíc žen. V souvislosti s těmito statistikami, jak často se setkáváte s tím, že oběti sexuálního násilí svoji zkušenost nenahlásí a nechají si ji pro sebe?

Ročně se stane kolem 12 tisíc znásilnění a z toho je nahlásí 5 až 10 procent obětí. Zbytek je nenahlásí vůbec. Jde tedy přibližně o 600 nahlášení ročně a z toho jen několik případů dojde k soudu s tím, že je pachatel potrestaný. Polovina případů však končí podmínkou.

V rozhovoru pro Refresher jste uvedla, že nejčastějším důvodem pro nenahlášení je velká bagatelizace sexuálního násilí. Mohla byste to více rozvinout?

To souvisí s tím, že když obětem okolí pořád říká, že přehání nebo že si vymýšlí, nejsou úplně motivované čin nahlásit. Spíš si říkají, že jsou hysterky a nebudou ze sebe dělat šaška ještě na policii. Stává se často, že když už má oběť tu sílu a její okolí ji podpoří, většinou narazí u policie, která jí řekne, že si to spletla třeba s podáním ruky.

Proč se domníváte, že Češi a česká policie téma bagatelizují?

Myslím si, že je to kulturou bývalého východního bloku. Kvůli komunismu jsme byli odstřihnutí od západní společnosti. Téma u nás nekvete. Podle mě jde trošku o generační zaostalost. Co se týče policie, ta reaguje na dění ve společnosti. I policisté jsou koneckonců obyčejní lidé, a dokud nedojde ke změně celospolečenského názoru u široké veřejnosti, těžko se to téma bude prosazovat u státních orgánů nebo v politice. Zkrátka pokud ani normální Pepa z vesnice neví, co je sexualizované násilí a proč je to téma důležité, nebudou se jím zabývat ani lidé u moci. Změna musí přijít od nás. Byla snaha nebo je snaha policii školit, takže já si myslím, že se k tomu pomalu dostáváme, ale pořád to ještě není na takové úrovni, že bych úplně všem doporučovala zkušenost nahlašovat. Samozřejmě je to super, když někdo jde čin nahlásit a budu ráda, ale samozřejmě chápu, proč to lidi nedělají.

Může třeba i školní výuka v Česku ovlivňovat to, jak vnímáme sexuální násilí?

Ano, hodně. Tam to podle mě začíná. Když bychom měli kvalitní sexuální výchovu, začal by se měnit názor společnosti a už od dětství by nám bylo jasné, že musí být dán souhlas. Spoustu lidí dneska neví, že k sexu potřebují souhlas a spousta z nich ani neví, že některé věci si nemůžou dovolit, třeba vlézt někomu do sprchy, když se sprchuje.

Jaké jsou nejčastější mýty napříč českou společností, které jsou spojovány se sexuálním násilím?

To, co jsem si myslela, že už dávno máme překonané, ale očividně nemáme. Že si za to oběť může sama, buď proto, že byla opilá, nebo že měla vyzývavé oblečení, že koketovala. S tím se setkávám dennodenně. Lidé si také často myslí, že pachatel vyskočí někde z křoví v parku, že je to neznámý cizí muž, bezdomovec, ale přitom to největší nebezpečí má člověk ve svém nejbližším okolí. Dalším mýtem je to, že sexuální násilí se mužům nestává, že jde jen o ženy. Podle statistik tvoří ženy největší procento, ale může se stát i mužům, kteří se s ním vyrovnávají mnohem hůř, protože jsou ještě více stigmatizovaní.

Jak můžeme jako laici někomu pomoci poté, co se nám svěří s tím, že se stal obětí sexuálního násilí?

Vždycky říkám, že základem je člověka vyslechnout a dát mu najevo, že v tom není sám, že tu pro něj jsme. Nepřerušovat ho, když mluví, a zároveň se nedoptávat na detaily, protože o tom nemusí být připravený mluvit, do ničeho ho nenutit. Situaci bychom neměli hodnotit, bagatelizovat. Samozřejmě bychom ho měli podpořit v tom, aby vyhledal pomoc, ale neříkat mu, že teď hned musí jít na policii a k psychologovi. Každý to má nastavené jinak. Někdo může být připravený hnedka a někdo ne. 

Je nějaká konkrétní dosažitelná věc, která by mohla zlepšit postavení obětí sexuálního násilí v Česku?

Istanbulská úmluva. Konkrétně je to Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí. Je strašně kritizovaná a podle mě všichni, kdo ji kritizují, ji nečetli, protože tam není nic radikálního. Snaží se řešit postavení obětí, zajistit stíhání pachatelů, prevenci a dává břímě, které nesou neziskové organizace, na stát. Pak ještě řeší pomáhání obětem například ve formě azylových domů, které v Česku máme jen dva a je tam strašně málo lůžek na to, kolik máme obětí.

Jak se česká politika staví k obětem sexuálního násilí?

Nedávno byly oběti zařazeny mezi zvlášť zranitelné oběti, což znamená, že mají právo na mnohem citlivější přístup ze strany policie nebo právníků. Když se budeme k obětem chovat s respektem, mnohem více z nich půjde svoji zkušenost nahlásit. Zároveň Amnesty a Konsent udělaly kampaň Chce to souhlas, která se snaží o redefinici znásilnění. Má za cíl definovat znásilnění ne na základě toho, jak moc dala oběť najevo svůj nesouhlas, ale jestli se útočník na souhlas zeptal. Už to nebude jen o tom, jestli se oběť dostatečně bránila, jestli dala dostatečně najevo nesouhlas. Stává se totiž, že oběť zmrzne nebo je paralyzovaná a často jde také o zneužití postavení. Autority se člověk bojí, takže jí neřekne, že to nechce. Tyhle příběhy naše definice neřeší a ta nová by je řešila.

Je něco, co byste si pro oběti sexuálního násilí přála?

Já bych si přála, aby byla ratifikovaná ta Istanbulská úmluva, protože u ní to začíná a taky končí. Řeší opravdu všechno od právních záležitostí, přes prevenci, ale vytváří i tlak na politiky a změnu veřejného mínění. Podle mě je to všeobjímající dokument, který by mohl strašně pomoci.

Chtěla byste na závěr něco doplnit? 

Přála bych si, aby se oběti o svém zážitku nebály mluvit. Jakmile je na svůj zážitek člověk sám, je to pro něj mnohem větší problém, který se nafukuje a oběť sežere zaživa. Taky by bylo fajn, kdyby se společnost o tématu dozvěděla více. I když si to nikdo nechce přiznat, v Česku stále přetrvává hodně misogynie (pozn. nenávist k ženám) a sexismu, které pramení z nerovného postavení mužů a žen ve společnosti, což vytváří úrodnou půdu právě pro závažnější formy sexuálního násilí. Jak jsem říkala, i ze statistik pramení, že většina obětí jsou ženy a většina pachatelů muži, tu nerovnost prostě nelze přehlížet.

Instagram @to.po.tom
Facebook topotomcz
www.topotom.cz

rohovor vedla Anna Pálová

Související články

Richard Bihary: Nejdůležitější je svoboda a svéprávnost
2021 13. 12.

Richard Bihary: Nejdůležitější je svoboda a svéprávnost

Richard Bihary (34) využívá už více než rok službu samostatného bydlení organizace Rytmus, která je určena zejména lidem s mentálním postižením. Díky ní může žít samostatně v pronajatém bytě a využívat pravidelnou podporu v různých oblastech - od hospodaření s financemi přes péči o domácnost a zdraví až po poradenství ve vztazích. Prozradil nám, proč je teď mnohem spokojenější než dřív a jak důležitá je pro něj svoboda.

V počítačové hře jsem hrál vždy muže. Konečně jsem se cítil sám sebou, říká Pavlica
2021 2. 12.

V počítačové hře jsem hrál vždy muže. Konečně jsem se cítil sám sebou, říká Pavlica

Jednačtyřicetiletý Karel pochází z Ostravy, kde vystudoval Sociální práci. Momentálně žije v Praze, kde pracuje v oblasti vzdělávání. Mimo jiné působí jako mentor v internetové poradně Sbarvouven, kde jako trans muž pomáhá LGBT+ lidem s jejich sebeuvědoměním či jinými problémy, s kterými potřebují poradit. Ve volném čase se věnuje odborné literatuře nebo si hraje se svými kočkami.

"Skutečným bezdomovcem se stáváte, když bezdomovectví přijmete za své."
2021 19. 11.

"Skutečným bezdomovcem se stáváte, když bezdomovectví přijmete za své."

“Já jsem měl strašně činorodý život. Pravděpodobně asi brzo umřu, co já jsem všechno stihl,” glosuje svůj životní příběh Slavko Ševčík (57), prodejce a zároveň  i redaktor Nového prostoru. Na smluvený rozhovor dorazil s dvacetiminutovým předstihem, protože “ženy přece nemůže nechat čekat.” Přichází v do detailu sladěném obleku, s hůlkou, která prozrazuje zrakový handicap. V prosinci čeká pana Slavka operace, jeho zrak se totiž silně zhoršuje. Proud vyprávění je téměř k nezastavení a jedna silná historka střídá druhou.