Richard Bihary (34) využívá už více než rok službu samostatného bydlení organizace Rytmus, která je určena zejména lidem s mentálním postižením. Díky ní může žít samostatně v pronajatém bytě a využívat pravidelnou podporu v různých oblastech - od hospodaření s financemi přes péči o domácnost a zdraví až po poradenství ve vztazích. Prozradil nám, proč je teď mnohem spokojenější než dřív a jak důležitá je pro něj svoboda.
“Bydlím teď samostatně v paneláku. Pronajímám si byt přímo od majitelky a mám normálně uzavřenou smlouvu. Jsem tam už rok a půl, uklízím, umývám nádobí, peru si prádlo. V bytě je to dobrý. Mám spolubydlící Lucinku, která chodí pracovat do prádelny. Každý z nás má svůj samostatný pokoj a společnou koupelnu a kuchyň. Sociální služba mi může pomoct, když potřebuju,” vysvětluje pan Bihary.
Dřív pan Bihary využíval službu Chráněné bydlení. “Tam se mi nelíbilo. Všechno mají sepsaný. Musí uklízet. Musí oznámit, když někam jdou. Já jsem chtěl být samostatný. Chtěl jsem větší svobodu. Dal jsem tam výpověď a bydlel jsem pak na ubytovně.” S přestěhováním z ubytovny mu pomohla právě služba Podpora samostatného bydlení organizace Rytmus. Dnes se v pronajatém bytě učí starat sám o sebe a o svou domácnost.
Pan Bihary oceňuje zejména to, že mu nikdo neříká, co a kdy má dělat a může o svém životě rozhodovat sám. “Stálého asistenta nemám, nepotřebuji ho tak často. Chodí za mnou občas, dvakrát v týdnu, Přijde jen v čase, kdy já potřebuji, ale zase odejde. Rozdíl je asi právě v tom, že nemám pořád dohled. Pomáhá mi to ve všech směrech více k samostatnosti,” chválí si.
Vedle toho si Richard Bihary s asistencí konzultanta Podporovaného zaměstnání z organizace Rytmus našel také zaměstnání. “Pracuji v Pražských službách na sběrném dvoře. Chodím do práce na půl úvazku. Zametám bordel, sbírám kapsle a plechovky. V práci je to dobré, pravidelně dostávám výplatu i stravenky. V kantýně dobře vaří, nejradši mám italské špagety a rizoto,” vypráví.
A čím se pan Bihary baví, když zrovna nepracuje? “Někdy se projdu třeba na Václavák. Hraju na PlayStationu 4. Chodím na internet. Koukám tam na Chorvatsko, Mexiko, Kolumbii, Egypt. Taky vím jak vypadá Tunisko, ale tam mají veliká vedra. Mě vedro hrozně vyčerpává, je to únavné. Moře mě hodně láká. Kamarády žádné nemám. Teda v Rytmusu se bavím s Jirkou, chodí tam se mnou na angličtinu. Ve středu mám v Rytmusu skupinu Sebeobhájci. Učíme se, jak mluvit za sebe a hájit svá práva. Taky jsme uspořádali konferenci a upozornili, že i lidi s postižením dokáží samostatně žít, oženit se, jít volit a tak.”
Dalším krokem k větší svobodě je i žádost o zrušení omezení svéprávnosti. I v této záležitosti pomáhají panu Biharymu pracovníci Rytmusu. “Podali jsme žádost, že už nebudu mít veřejného opatrovníka. Dlouho to trvá, nevím, jestli kvůli kovidu marodí i soudy. Každopádně tu žádost na internetu chodím kontrolovat. Mně svéprávnost omezili, když mi bylo 18 let, nikoho jsem neměl, máma se na mě vykašlala a kvůli tomu jsem dostal veřejného opatrovníka. Je to cizí člověk, nezná vás, vykáte si. Soud takhle omezuje klienty, kteří nikoho nemají. Ti, kteří mají alespoň někoho z rodiny, tolik omezení nejsou,” vysvětluje pan Bihary.
“Ale díky bohu, že teď už to omezení mít nebudu. Nebudu mít opatrovníka, ale právničku. Budu sám za sebe moc rozhodovat. Můžu volit, budu mít přístup ke všem svým penězům. Na to se moc těším,” raduje se. Co plánuje s vlastními penězi udělat má dobře rozmyšlené. “Budu si šetřit do budoucna, to je pro mě důležitý. Taky si šetřím na telefon a dovolenou v Chorvatsku.”
Do Chorvatska se pan Bihary těší. Jak ho napadlo jet zrovna tam? “Koukal jsem se na YouTube, napsal jsem tam Chorvatsko a teď vím, že má hezké moře i hory. Jezdí tam hodně Čechů. Zajímá mě, jak vypadá jejich moře, jaký tam je písek, jak se lidi opalují, jak mluví chorvatsky. Zajímají mě jejich lesy, auta, silnice. Prostě to, jak to tam vypadá. V moři se koupat nebudu, mám fobii z těch živočichů, co v něm žijí, ale můžu na něj koukat nebo ho i kamerovat, ” plánuje.
Na závěr rozhovoru jsme se pana Richarda zeptali, jestli má ještě nějaká další nesplněná přání. “Na Vánoce pod stromeček si přeju určitě oblečení a nový telefon, ale hlavně jde o tu svéprávnost. Jinak jsem úplně spokojený. Možná bych si jen opravdu přál sociální bydlení, což jsou byty s nižším nájmem, takže by mi zůstalo víc peněz. Je těžké ho získat, když je pod sociálním bydlení tak málo bytů.”
Při rozhovoru asistovala Andrea Longinová, manažerka Podpory samostatného bydlení Rytmus.
Rozhovor vedla Zuzana Fuxová.
Adam Táborský působí jako psycholog v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Založil projekt Terapie mezi stromy, kde rozvíjí terapeutický vztah přírody a duševního zdraví. Své klienty bere během terapie na procházky, při kterých využívá příznivých účinků přírody na psychiku člověka.
Povídání o normálním životě s „nenormální“ diagnózou paranoidní schizofrenie.
Se zakladatelkou projektu To po tom Viktorií Varvařovskou o tom, jaké následky zanechává sexuální násilí na jeho obětech, o nejčastějších mýtech spojených se sexuálním násilím nebo o tom, proč většina obětí svou zkušenost se sexualizovaným násilím nikdy nenahlásí.
S právničkou Terezou Bártovou o tom, jaké nástrahy v životě číhají na mentálně postižené lidi, jak české právo reaguje na jejich potřeby nebo o tom, co obnáší omezení svéprávnosti.
Petra Vrzáčková se sexuologii věnuje od roku 2013. V tuto chvíli pracuje na TH klinice na pražském Karlově náměstí a dále působí v Národním ústavu duševního zdraví. V rámci své pracovní kariéry se mimo jiné hojně věnuje trans problematice, ke které se dostala díky známosti s předním českým sexuologem profesorem Petrem Weissem.
Jednačtyřicetiletý Karel pochází z Ostravy, kde vystudoval Sociální práci. Momentálně žije v Praze, kde pracuje v oblasti vzdělávání. Mimo jiné působí jako mentor v internetové poradně Sbarvouven, kde jako trans muž pomáhá LGBT+ lidem s jejich sebeuvědoměním či jinými problémy, s kterými potřebují poradit. Ve volném čase se věnuje odborné literatuře nebo si hraje se svými kočkami.
„Když se vykašleme na jakéhokoliv člena naší společnosti, může skončit na ulici a stát se o něj bude muset postarat – nám ale nedojde, že za to můžeme my všichni, protože jsme nebyli solidární,” říká v rozhovoru pro Young Caritas Iva Kuchyňková, manažerka sociální advokacie Charity Česká republika
“Já jsem měl strašně činorodý život. Pravděpodobně asi brzo umřu, co já jsem všechno stihl,” glosuje svůj životní příběh Slavko Ševčík (57), prodejce a zároveň i redaktor Nového prostoru. Na smluvený rozhovor dorazil s dvacetiminutovým předstihem, protože “ženy přece nemůže nechat čekat.” Přichází v do detailu sladěném obleku, s hůlkou, která prozrazuje zrakový handicap. V prosinci čeká pana Slavka operace, jeho zrak se totiž silně zhoršuje. Proud vyprávění je téměř k nezastavení a jedna silná historka střídá druhou.
