Už jsou to dva měsíce od doby, kdy začala válka na Ukrajině. Tým Young Caritas na ni velice rychle zareagoval a začal pomáhat příchozím Ukrajincům i Ukrajinkám se v Česku zorientovat a obecně jim ulehčit proces integrace. Zároveň seznamuje českou veřejnost s tím, kdo do její země přichází a přibližuje tamní situaci. V této souvislosti vám naše dobrovolnice Jana Staňková přináší rozhovor se studentkou z Ukrajiny, Polinou Bilan-Podopryhorovou.
Z jaké univerzity jsi přijela na Erasmus do Prahy?
Studuji v Banské Bystrici mezinárodní vztahy, jsem v prvním ročníku magistra. Letní semestr mám díky Erasmu tady a moc se mi tu líbí, proto tu od příštího roku začnu studovat obor Bezpečnostních studií.
Žijí tvoji příbuzní v Kyjevě?
Moje mamka se před pár lety přestěhovala do Moldavska, ale prarodiče jsou tam stále. Já se tam narodila a chodila do školy až do osmnácti.
"Neustále jsou slyšet výbuchy a střelba, ale lidi si na to už zvykli."
Jak komunikuješ s prarodiči? A jaká je situace tam, kde jsi bydlela?
Babička je moderní, takže si často voláme přes Facebook. Máme štěstí, že na našem sídlišti je klid, bomby tam nepadají. Neustále jsou slyšet výbuchy a střelba, ale lidi si na to už zvykli. Babička se nad tím ani nepozastavuje, skoro to nevnímá, a obchody fungují, jako by se nic nedělo. Zato v jiných částech Kyjeva je mnoho sídlišť zničených a lidi nemají kde bydlet, proto se přesouvají více na západ Ukrajiny.
Tvoji prarodiče se nebojí zůstávat v Kyjevě?
Nechtějí odejít. Děda je velký patriot. Babička je Běloruska, ale oba tvrdí, že by Kyjev neopustili za žádnou cenu. Je to pro ně domov.
A co tvoji kamarádi z Kyjeva? Jsi s nimi v kontaktu?
Jsem. Mnoho z nich je u rodin a známých a někteří odešli na Západ. Znám ale i kamarády, kteří tam zůstali a pomáhají všude, kde je potřeba. Například starším lidem nebo se snaží držet komunitu pohromadě, dávají rozhovory a hlavně mluví o tom, co se děje.
Kdy jsi tam byla naposledy?
Kyjev jsem opustila 22. ledna a na Instagram jsem dala fotku svého domu s titulkem: Když jsi z Ukrajiny, nikdy nevíš, kdy příště uvidíš svůj domov. Ani jsem nevěděla, jak moc pravdivé to bylo. Když jsem odcházela, prohlížela jsem si každou budovu, protože jsem si nebyla jistá, kdy se tam vrátím.
"Abych mohla být užitečná, musela jsem překonat svůj strach a bezmoc toho, že s tím nemůžu nic udělat."
Jaká byla tvoje první reakce, když ses dozvěděla o ruské invazi?
V noci z 22. na 23. února jsem byla venku s kamarády, a tak jsem byla mezi prvními, kdo video viděli. Ze začátku jsem ho nebrala úplně vážně. Po pár hodinách spánku mi ale volala babička, že začala válka. Byla jsem v šoku. Cítila jsem úzkost a začala brečet jako malá, protože Kyjev je pro mě hodně důležitý. Víceméně jsem invazi čekala už delší dobu, ale realita té události mnou stejně otřásla.
A co následující dny?
Prvních pár dní bylo nejhorších. Nevěděla jsem, co mám dělat, bála jsem se o babičku. Pak jsem se začala zajímat, kam můžu jít a jak bych mohla pomoct. Celou tu dobu jsem byla ve stresu, špatně se mi spalo a neustále jsem kontrolovala sociální sítě a zprávy. Postupně jsem se ale dostávala do fáze, kdy to začalo být normální. Chodila jsem na demonstrace a pomáhala na infolince pro Ukrajince. Abych mohla být užitečná, musela jsem překonat svůj strach a bezmoc toho, že s tím nemůžu nic udělat.
Jak se s tím pocitem bezmoci vyrovnáváš?
Už není tak naléhavý jako na začátku. Bez ohledu na to, jestli válka je nebo není, náš život musí pokračovat. A neměli bychom se stydět za to, že děláme i něco pro radost. Když se budeme cítit skleslí, ničemu tím nepomůžeme. Důležité je pomáhat, ať už finančně či dobrovolnictvím.
Jaký máš vztah k sociálním sítím v této době? Jsou pro tebe spíš zdrojem úlevy nebo naopak stresu?
Nejhorší je nevědět, co se děje, a sociální sítě mi pomáhají být informovaná, což vidím jako velký klad. Třeba v případě Kyjeva můžu zjistit, kde přesně proběhly výbuchy a jestli nezasáhly čtvrť mých prarodičů.
Co ti přináší radost?
Tanec a hudba. Zpočátku jsem nevěděla, jak se vypořádat se stresem a roztěkaností. Nevydržela jsem se na nic soustředit. Tanec mi hodně pomohl. Každému, kdo bojuje se stresem, doporučuju fyzickou aktivitu; jít se proběhnout, protáhnout se, tancovat, jít na dlouhou procházku. A hlavně nebýt sám.
Pomáhá ti tvé studium k většímu pochopení současné situace?
Určitě. Hodně se ve škole zabýváme propagandou, takže mám větší vhled do toho, jak s ní obě strany zachází. Na internetu navíc probíhá i další válka, ta informační. Přestože jsem logicky nakloněná na jednu stranu, pomáhá mi vědomí, že se na to dokážu dívat objektivně.
rozhovor vedla Jana Staňková
