České Budějovice

Lucie Kohoutová

koordinátorka Young Caritas
Diecézní charita České Budějovice

Facebook   Instagram

Mapa
Hradec Králové

Oxana Evsina 

koordinátorka Young Caritas
Diecézní katolická charita Hradec Králové

Facebook

Mapa
Plzeň

Milena Sojková

projektová koordinátorka Young Caritas
Diecézní charita Plzeň

Instagram    Facebok

Mapa
Praha

Petra Cmárová

koordinátorka Young Caritas
Charita Česká republika

Facebook Instagram

Mapa

Její rodiče zažili ruskou agresi a emigrovali do Ameriky. Teď pomáhá v Česku

Co přivedlo Kristinu, naši dobrovolnici z Ameriky, až ke dveřím dětské skupiny Young Caritas? Jaké pocity si odnáší z práce s ukrajinskými dětmi? Rozhovor s dobrovolnicí a zároveň jedné z vedoucích naší adaptační skupiny pro ukrajinské děti.

Její rodiče zažili ruskou agresi a emigrovali do Ameriky. Teď pomáhá v Česku

Kristina se narodila v New Yorku a vyrostla v malém městečku Rye. Protože její otec byl Čech a matka Slovenka, odmala měla k češtině velmi blízko, což jí v současné situaci velmi pomohlo. Díky historické zkušenosti jejích rodičů se totiž rozhodla přijet do Česka pomáhat se snižováním dopadů ruské invaze na ukrajinské rodiny s dětmi. 

Rodiče sedmadvacetileté Kristiny přijeli do Spojených států amerických jako uprchlíci, když jim bylo třicet let. „Neměli žádné peníze, otec umýval nádobí a byl vrátný. Později ale rodiče založili svoji firmu, a tak začali svůj americký sen,“ říká Kristina, která se stejně jako otec věnuje hudbě. Zpívala v dětském metropolitním sboru a zkušenosti nasbírala v Carnegie Hall. Kromě hudby svůj volný čas ráda tráví s dětmi a zajímá se o politiku a právo.  

Kristino, jak vnímáš válku na Ukrajině?  

Já ani nikdo další v Americe nečekal, že by taková válka mohla přijít. Možná tady v Evropě ano, ale v Americe ne. Nikdo nedoufal, že by něco takového bylo v 21. století vůbec možné. Třeba že zaútočí na supermarket, kde je mrtvé malé dítě, a doktor přijde a řekne: „Ukažte tohle Putinovi, tohle je válka.“ Američané jsou z toho opravdu v šoku. Vidí, že Rusko porušuje mezinárodní právo a zabíjí děti, ženy... je jim jedno, kdo to je. Proto Američané chtějí pomáhat, pořádají benefiční koncerty. Proto i já tady pomáhám. 

Češi mají poměrně nejednotný názor na to, co se na Ukrajině stalo a stále děje. Takhle to vypadá, že naopak všichni Američané sdílí stejné pocity. Je to tak nebo se najde i někdo, kdo celou situaci rozporuje? 

Já bych řekla, že ne. Rozumím tomu, že média jsou schopna si něco vymýšlet, ale fakta o sestřelených budovách jsou reálná. Samozřejmě jsou v Americe lidé, kteří nevěří v existenci covidu, ale s někým, kdo by podporoval Rusko, jsem se tam ještě nesetkala. 

Co tě tedy motivovalo k tomu přijet až do Česka pomáhat uprchlíkům z Ukrajiny?  

Před nástupem na práva jsem věděla, že chci ještě cestovat a užít si volného času. To, co se děje na Ukrajině, mě nenechalo klidnou. Rodičům to připomnělo realitu ruské agrese, kvůli které emigrovali - rok 1968, kdy Rusové přišli s tanky do Prahy. Tátova rodina byla známá pro svůj odpor k režimu, a proto byl perzekuován a nemohl skoro nic, třeba se stát doktorem, i když chtěl.  

Proto jsem napsala přibližně deseti organizacím e-mail se svým životopisem, že bych chtěla pomáhat učit děti ukrajinských uprchlíků. Charita z Česka mi obratem odepsala, že hledá někoho, kdo by pracoval v adaptační skupině. Hned jsem odpověděla, že nastoupím a v práci jsem řekla, že končím a odjíždím.  

A co následovalo dál? Jaký pro tebe byl střet s realitou?  

Po příjezdu jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. Musím ale říct, že jsem za to rozhodnutí ráda, protože být s dětmi, které musely opustit svůj domov, je obohacující. Je jich dvanáct, je jim mezi třemi až sedmi lety a jejich rodiny přišly bez ničeho, jen s jednou taškou. Je pro mě těžké si představit, jaké to na Ukrajině musí být, ale čím víc s nimi jsem, tím víc si uvědomuji, čím vším si museli projít.   

Důležité je, abychom se rodinám o děti postarali. Takže s nimi chodíme kamkoliv, do muzea nebo parku. Vím, že to pomáhá, protože dětem umožňujeme na chvíli zapomenout, že na Ukrajině válka pokračuje, a rodičům dáváme čas na to, aby si zařídili vše potřebné. Jedna maminka mi třeba říkala, že volal soused, že jí z bytu Rusové všechno ukradli - televizi…, všechno. Díky nám aspoň nemají o starost více. 

Už jsi v Praze několik týdnů. Každý den se setkáváš s ukrajinskými uprchlíky a jejich dětmi. Pečuješ o své duševní zdraví? 

Hodně chodím na operu, klasickou hudbu, která mi dělá dobře. Rodiče mají nadaci, která podporuje české a slovenské hudebníky. Přes ni na akce chodím. Díky tomu jsem byla minulý týden pozvaná na předávání cen OSA, kde jsem měla projev u příležitosti předání ceny rodinnému příteli, skvělému skladateli klasické hudby, Juraji Filasovi. 

Říkala jsi, že pro rodiče je tahle situace velmi osobní. Jak to vnímají oni? Báli se o tebe, když zjistili, že jedeš do Česka?  

Pro ně je to opakující se historie. Třeba když přijeli v roce 1968 Rusové do Prahy a mysleli si, že je Češi budou vítat s otevřenou náručí. To si teď mysleli taky. Nečekali, že Ukrajinci budou bránit vlast před tanky vlastními těly. V Americe je svoboda, demokracie, ale moji rodiče, protože přišli z komunistické země, to vidí jinak. Vědí, jaké to je, když nemáte svobodu a z ničeho nic vám můžou dát pušku k hlavě. Myslím si, že jsou rádi, že jsem tady. Chápou to tak, že mluvím anglicky i česky a díky své unikátní pozici můžu pomáhat, protože někteří Ukrajinci rozumí spíše anglicky.  

Táta se o mě trochu bál, protože jsem do Prahy přijela 9. května, což je pro Rusko Den vítězství. Myslel si, že něco chystají, třeba že vypustí na Prahu bombu nebo tak. Spíš bych ale řekla, že se o mě báli ostatní kamarádi. Vědí, jak blízko je Ukrajina od Česka. 

A jak to vnímáš ty? Cítíš se v Praze v bezpečí nebo přišel i nějaký kritický moment?

Určitě se cítím bezpečně, ale vzpomínám si na den, kdy se v Praze rozezněla siréna. Uvědomila jsem si, že jsem na místě, kde by se něco stát mohlo. Posíláme zbraně Ukrajincům, takže by se Putin mohl rozhodnout proti nám zaútočit. Tehdy jsem byla ještě s Katiou, což je ukrajinská učitelka u nás v adaptační skupině, a ona se rozplakala. Třásla se jí ramena. Sama jsem se musela držet, abych nezačala brečet.  

Říkala mi, že po cestě z Ukrajiny zastavili u restaurace, kde lidé večeřeli a u vína se smáli. V tu chvíli se rozplakala, protože věděla, že její život na dlouhou dobu takový nebude. To mě hodně naučilo. Jsem velmi vděčná, že mám život, jaký mám. 

Pojďme se přesunout k adaptační skupině, ve které působíš. Jak vypadá tvůj běžný dobrovolnický den? 

Začínám v osm ráno a jsem tam až do čtrnácti hodin. Jakmile přijdu, děti běhají a hned po mně skáčou. Máme spolu opravdu pěkný vztah. Děláme pro ně nejrůznější aktivity, každý den trochu jiné - tancujeme, učíme je psát, zpívat anglické i české písničky, chodíme do parku, do muzeí. Zkrátka takový program, který je připraví do školy. 

Dokázala bys říci, jestli jsou děti válkou nějakým způsobem ovlivněny? Dokážou vnímat, co se děje? 

Určitě. Jsou to děti, jsou šťastné, ale v určitých momentech to na ně dopadá. Třeba když na procházce vidí letadlo, začnou brečet. Protože když jejich rodiny odjížděly z Ukrajiny, musely se před nimi schovávat, protože hrozilo, že budou padat bomby. Katia mi říkala, že rodiče jim o válce říkají všechno, i proč museli odejít. I proto dost často malují ukrajinskou vlajku, vojáky a zpívají ukrajinské písničky. Třeba Červenou kalinu, což je současný symbol ukrajinské rezistence vůči Rusku.  

Říkala jsi, že v adaptační skupině končíš kolem čtrnácté hodiny. Co děláš potom? Našla sis nějaké koníčky?  

Věnuju se fundraisingu, díky kterému chceme s Charitou vybrat 25 tisíc dolarů. Peníze potřebujeme na zajištění výuky a jídla. Zároveň chceme rozšířit kapacity, protože dětí, které by naše služby potřebovaly, je mnohem více. Každý den potkávám rodiny, které by potřebovaly pohlídat děti. 

Není ti situace stejně jako Kristině lhostejná? Rád/a bys pomohl/a ale nevíš jak? Přidej se k Young Caritas a společně něco vymyslíme!  

A jak dobrovolnictví vnímá Kristina? 

Je to pro mě velmi důležitá součást života. To, že mohu někomu pomáhat, mě obohacuje. O to spíše mě mrzí, když slyším, že pomáháme jen bohatým Ukrajincům, kteří přijeli v drahých autech. To jsou ale ti, co jsou vidět. Ti, se kterými já pracuji, jsou neviditelní. Třeba rodina se šesti dětmi, která nemá kde bydlet, má jen jednu tašku a musí prosit o jídlo.  

Přála bych si, aby lidé nezapomněli, že válka stále probíhá a nejspíše tu s námi ještě dlouho bude. Musíme být silní a stát za Ukrajinou, ono to totiž není jen o ní. Je to o celém světě. Dobro proti zlu bude bojovat vždy. 

rozhovor vedla Anna Pálová

Související články