Domovy nechaly na Ukrajině. Děti v Česku jim je ale připomínají

Jak vypadá běžný den v adaptační skupině?
Den začínáme kolem deváté hodiny. Není tu striktní doba, kdy by děti musely přijít, takže čekáme, až se v klidu vyspí a rodiče je přivedou. Když dorazí, tak si jdou s ostatními hrát. Pak se pravidelně snažíme chodit na procházky, buď na nějaké výlety nebo většinou do parku. Kolem oběda se vracíme, dojdeme si všichni na záchod, umyjeme si společně ruce a pak jdeme jíst. Na tom si zakládáme, abychom dělali všichni všechno společně. Fungujeme totiž jako jedna organizovaná skupinka. Děti to tak mají rády.

Jaké aktivity s dětmi podnikáte?
Hrajeme spolu hodně her a připravujeme děti do školy, protože jsou v předškolním věku. Oblíbené jsou logické hry, hry s prsty, pohybové hry. Také se učíme říkanky, ale i počítáme příklady a učíme se číst a psát. Rovněž se v nich snažíme probudit kreativního ducha, takže často společně něco vyrábíme, třeba z papíru nebo modelíny a rádi kreslíme.

Převažuje tedy vzdělávací nebo zábavní program?
Myslíme, že je to tak půl napůl. Máme vzdělávací i zábavní program. Opravdu se snažíme je na ten vzdělávací systém připravit, takže program tomu přizpůsobujeme. Neznamená to ale, že mají tvrdý režim jako ve škole. Tady děti nemusí sedět přibité k lavicím a plnit zadané úkoly, všechno probíhá formou hry. Tohle totiž není škola, ale je to adaptační skupina. Věnujeme se tu spoustě dovednostem a dětem se snažíme předat to, co budou později potřebovat. Myslíme si, že odchází připraveni do 1. třídy.

Co jste vypozorovaly, že děti v současnosti potřebují nejvíce?
Určitě chtějí a potřebují fungovat tak, jak vypadaly jejich životy na Ukrajině. Potřebují docházet do adaptační skupiny, být s ostatními dětmi, aby nebyly samy doma. Adaptační skupina jim pomáhá zapomenout na to, co se děje na Ukrajině a mají pocit, že všechno je dobré. A ono to není tak těžké, protože tady to vypadá stejně jako na Ukrajině, ani nemají pocit, že jsou v cizí zemi.

Jak byste popsaly atmosféru, která je v adaptační skupině?
Všichni společně fungujeme jako tým. Snažíme se mít ve všem řád a být organizovaní. Děti jsou pak více v pohodě a vytváří veselou atmosféru. Stává se, že kolikrát ani nechtějí za maminkami, jak hezky se u nás mají.

Jaký vztah máte s dětmi?
Jsme jako kamarádi. Sice nás vnímají jako učitelky, ale sdílíme s nimi nějakou historii, příběh a emoce, takže se nám svěřují. Vypráví, co se jim přihodilo nebo co cítí.

Využívají rodiče možnost hlídání?
Ano, určitě. Jsou za možnost hlídání moc rádi. Na Facebooku nám komentují fotky a vyjadřují radost.

Můžete zhodnotit váš čas v adaptační skupině? Bavila vás práce s dětmi?
Adaptační skupina nám velice pomohla s naší adaptací na místní podmínky. Díky ní jsme mohly na chvíli zapomenout na to, co se stalo na Ukrajině a pokračovat v aspoň trochu normálním životě tady. Dala nám naději.

Práce s dětmi nás moc baví. Pracujeme s dětmi přes patnáct let, takže nevíme, co bychom bez nich tady dělaly. Hned jak jsme do Česka přijely, tak se nám naskytla možnost dobrovolničení v Praze mezi dětmi. Hned jsme to vzaly. My děti potřebujeme, cítíme se mezi nimi jako doma a je nám s nimi dobře.

Jak se vám spolupracovalo s Charitou?
Charita je skvělá. Hlavně máme rády a děkujeme Václavovi a Marii, kteří se o nás starají. Marie je takové sluníčko, je vážně pozitivní a to my potřebujeme. Kéž by byli všichni lidé jako Marie. Vždy, když jsme něco potřebovaly, hned nám pomohla. Nemusela být v adaptační skupině fyzicky přítomná, ale stačilo, že byla na telefonu, a když jsme to potřebovaly nejvíce, uklidnila nás a dala nám naději, že všechno zase bude tak, jak má být.

Rozhovor vedla Anna Pálová