Devatenáctiletá Eliška letos maturuje a má za sebou přijímačky na vysokou. Určitě jí to dalo zabrat, ale přesto ještě stihla „dobrovolničit“ v našem centru. V době nejtěžšího lockdownu Eliška pomáhala s distanční výukou dětí zdravotních sester a pečovatelek, aby mohly dál pečovat o své klienty a pacienty. Co jí to dalo a jak to zvládala, jsme se zeptali přímo mladé studentky Zdravotního lycea…
Chodila jsem jako dobrovolník do nemocnice na psychiatrii ještě před covidem a chtěla jsem v tom pokračovat. Ale kvůli uzavření nemocnic to bohužel nešlo. Když covid začal, přišla jsem si hrozně bezmocná a chtěla pomáhat. Mým vzorem byli a stále jsou moji rodiče, kteří pomáhali, jak mohli, a to mě nakoplo. Přišlo mi to důležitější, než moje zájmy a jiné priority.
A co mi to dalo? Naučila jsem se šít na šicím stroji, když jsme se známou na začátku vyráběly roušky. Pak jsem přešla k hlídání dětí, a to mi dalo hodně, i když to bylo náročné. Naučila jsem se trpělivosti, větší flexibilitě a fungovat, i když máte málo spánku. A otevřelo mi to nové pohledy. Uvědomila jsem si, kolik toho jako dospělí předáváme dětem a jak obrovská je to zodpovědnost. Díky hlídání dětí, které mají zdravotní problémy, jsem se s nimi naučila pracovat a zjistila, že i přesto, jak je to náročné, tak je to i krásné, protože vám vykouzlí úsměv na tváři jakoukoli maličkostí.
Online výuka byla ze začátku dobrá. Soustředila jsem se na to podstatné a co mě baví. Ale pak to bylo jen horší a horší. Zmizela motivace a vlastní zvědavost. Sezení celý den u počítače bylo strašné. Přicházely častější bolesti hlavy, technické problémy a člověk se chtěl na všechno vykašlat. Vzhledem k tomu, že jsem v maturitním ročníku, tak jsem si říkala, že aspoň budu mít víc času na učení, ale teď zjišťuji, že jsem nepřipravená a klasická výuka nám strašně chybí. V online hodinách toho neproberete tolik a nemáte motivaci se látku učit pořádně.
A děti? Nejdřív výuku nezvládaly kvůli technice, ale naučily se pracovat s novými programy a rychle si zvykly. Pro ty malé to bylo něco nového a byly z toho nadšené. Bohužel jsem si u nich začala později všímat větší agresivity, nulové motivace a nechuti k učení, což mi přijde dost smutné a znepokojující, když to jsou děti v první/druhé třídě. U starších to bylo v pohodě, ale moc rádi u výuky dělaly něco jiného. Často přepínaly na youtube nebo hry. Taky se naučily obcházet celý ten systém. Myslím, že kvůli online výuce ztratily úctu a respekt ke starším, rodičům apod., ale vlastně se jim ani nedivím. Když měly něco špatně, dostaly před celou třídou napomenutí, což je ještě víc shodilo a utvrdilo v tom, že se nechtějí učit a budou raději podvádět.
Nad touto otázkou jsem ještě úplně nepřemýšlela, i když se nás na to ptají i ve škole. Určitě mi vzala motivaci a určité nadšení ve vzdělání a vyhledávání nových věcí a informací, které mě zajímají. U objevení to bude trochu těžší. Určitě jsem objevila novou hudbu a nové interprety a začala se víc věnovat aktivitám, které mě naplňují, ale kvůli škole ne tolik. Třeba za pár let si na to budu moci odpovědět víc, ale teď si myslím, že mi koronakrize víc vzala, než dala.
Některé lidi jsem bohužel odstřihla, protože jsem si potřebovala sama víc urovnat v hlavě svoje myšlenky. Ale často jsem byla v kontaktu s partou, se kterou jsme se scházeli i před pandemií. Během izolace jsme si hodně volali a společně hráli online hry, u kterých jsme se dost nasmáli. Moc jsme neřešili aktuální situaci a naopak jsme od toho spíš "utíkali“. Když to situace povolila, tak jsme se sešli venku na kávě nebo se šli společně projít do lesa. Pro ně to taky bylo těžké, ale nějak jsme to zvládnout museli. Nebýt jich, tak bych tu krizi a dobrovolnictví nezvládla. Navzájem jsme si pomáhali. Oni mi jsou opravdu velkou oporou.
No… taky bych nějaké uvítala. Určitě je dobré mít nějakou rutinu a režim. Chodit aspoň jednou denně ven, poslouchat hudbu, která vás baví, pravidelně jíst a udržovat kontakt s lidmi, se kterými vám je dobře. Ale hlavně, když vám je mizerně, tak si to nemít za zlé. Jsou prostě dny, kdy se chcete zavřít a na tom není nic špatného. Já ty dny mám často, a potom si vždy vyčítám, že jsem nic neudělala, ale v této době je to naprosto pochopitelné. Je potřeba se nebránit občasnému nicnedělání a prostě vypnout. U dětí je to ještě víc pochopitelné a je důležité, aby to jejich rodiče respektovali. Tato doba pro ně není vůbec lehká. Nemají možnost se rozvíjet, být s kamarády a prostě dělat kraviny. A když do nich rodiče budou “střílet“ otázkami typu: proč, tak dělej něco, škola, musíš, protože já taky musím apod., bude to ještě horší a děti budou ztrácet i tu oporu u svých nevětších vzorů, rodičů.
Těším se, až si odpočinu od stresu ve škole a až si budu moci sednout s přáteli na kávu a pivo do našich oblíbených podniků. A hlavně se těším na koncerty a umění, které bylo kvůli covidu zrušeno. Můj nejbližší plán je odmaturovat a snad mi vyjde cestování. Chtěla bych na chvilku vypadnout, odpočinout si od všeho tady a objevit něco nového. A hlavně bych se chtěla víc věnovat hudbě a lidem, které mám ráda.
A ještě vám prozradíme, že pokud vše dobře dopadne, tak s námi Eliška bude spolupracovat v projektu Young Caritas jako mladá expertka. Zajímá se o ekologii a studuje zdravotnictví, takže se děti určitě můžou těšit na zajímavé interaktivní workshopy.