České Budějovice

Lucie Kohoutová

koordinátorka Young Caritas
Diecézní charita České Budějovice

Facebook   Instagram

Mapa
Hradec Králové

Oxana Evsina 

koordinátorka Young Caritas
Diecézní katolická charita Hradec Králové

Facebook

Mapa
Plzeň

Milena Sojková

projektová koordinátorka Young Caritas
Diecézní charita Plzeň

Instagram    Facebok

Mapa
Praha

Petra Cmárová

koordinátorka Young Caritas
Charita Česká republika

Facebook Instagram

Mapa

„Já pomáhám jim a oni mně,” říká o dětech učitelka z Ukrajiny

Kataryna je učitelkou v adaptační skupině, která v polovině května vznikla díky týmu Young Caritas, jenž reagoval na situaci přicházejících uprchlíků z Ukrajiny. Sama Kataryna byla jednou z nich. Na Ukrajině pracovala s dětmi, a tak ví, co v současnosti nejvíce potřebují. Je to jako nikdy nekončící psychologická poradna,” popsala svůj čas strávený s dětmi v adaptační skupině.

„Já pomáhám jim a oni mně,” říká o dětech učitelka z Ukrajiny

Jak vypadá běžný den v adaptační skupině?

Děti přichází ráno mezi osmou až devátou hodinou. Nejdříve podnikáme běžné věci jako počítání, trochu čteme, učíme se psát nebo kreslíme. Program se hodně odvíjí od dětí, od jejich nálady, jak se zrovna cítí a co zrovna chtějí dělat. Předem mám připravená nějaká témata, na která bych se ráda zaměřila, ale není to tak, že bychom dělali každý den to samé a jeli podle řádu. Hodně záleží také na věku dětí, protože jsou jinak staré. 
 
Kromě těchto aktivit také tancujeme nebo zpíváme a věnujeme se i kreativnějším činnostem, které často zaberou celé dopoledne. Kolem desáté hodiny si dáváme svačinu a jdeme ven. Snažíme se venku zůstat tak dlouho, jak jen to jde. Chodíme třeba do Stromovky nebo na dětská hřiště. Prostě nastoupíme do tramvaje a jedeme.
 

Převažuje vzdělávací nebo zábavní program?

Pokud je řeč o předškolácích a dětech na základní škole, tak je to velmi propojené. Máme děti od dvou a půl let až po děti osmileté, takže záleží na jejich věku. Je hodně věcí, které se mohou naučit skrze hraní her. Je to o učení se jinými způsoby. Když vám jsou tři roky, učíte se prakticky při všech normálních aktivitách. Na to se často zapomíná. Za reálné učení považujeme jen čtení nebo psaní, ale není tomu tak.
 
Zároveň je pro tyto děti velmi důležité se naučit komunikovat. To byl náš primární úkol, na který jsme se zaměřili. Museli jsme je vrátit zpátky do jejich běžných životů a máme to štěstí, že jsme k tomu tady dostali prostor. Ve chvíli, kdy jsme s dětmi začali pracovat, přes dva měsíce nedocházely do nějaké podobné instituce. Opustily jejich zemi, přestěhovaly se, jejich rodiny se rozdělily a obecně čelily velkým změnám. Teď už vědí, že existují i jiné možnosti, jak vyřešit nejrůznější situace, než jen hádky.

Adaptační skupina pro děti z Ukrajiny

Připravujete děti na přechod do českých škol?

Pokoušíme se o to. Třeba ti, kterým je šest až sedm, teď už umí počítat. Umí respektovat pravidla, která jsou ve škole vyžadována. To je důležité i pro školkové děti. Taky jsme se snažili je naučit nějaká základní česká slova jako třeba barvy, zvířátka, umí počítat do dvanácti a tak.
 

"Díky adaptační skupině mohou žít normální dětský život s běžnou denní rutinou, která je vzdálená chaosu, jemuž byly dříve vystavovány. Zaslouží si prožít pěkné dětství."

 

Jak byste popsala atmosféru, která je v adaptační skupině?

Děti jsou úžasné. Mají zajímavé povahy, což ze začátku nebylo tolik vidět, ale postupně se začaly více projevovat. Zjistily, že se k sobě mohou chovat jako k normálním lidem, ne jako k nepřátelům. A teď se o sebe starají. I když mezi sebou někdy mají nějaký konflikt, dohromady se dohodnou a vše se jednoduše vyřeší. Třeba jeden chlapec. Uvnitř je velmi citlivý a hodný, ale je pro něj velmi obtížné zpracovat své emoce, a tak je často agresivnější, než by bylo potřeba.
Kataryna s dětmi v adaptační skupině

Jaký vztah máte s dětmi?

Myslím, že jsme přátelé. Tedy ne přesně jako přátelé, ale máme mezi sebou velmi přátelský vztah. Říkají mi Katia, ale občas mi někteří řeknou mami, což je pěkné. Líbí se mi, že si umíme naslouchat, od toho tu učitelé jsou.
 

Využívají rodiče možnost hlídání dětí?

Ano, samozřejmě. Ta situace je pro ně velmi náročná. Ve chvíli, kdy mají více dětí, které v sobě mají spoustu energie, je pro ně velmi těžké, tu pro každé stoprocentně být a věnovat mu potřebný čas.

"Vším jsme si procházeli společně."

Můžete zhodnotit váš čas v adaptační skupině? Bavila vás práce s dětmi?

Někdy to bylo dost náročné. Musela jsem často řešit konflikty a odpovídat na otázky, které na mě děti neustále měly. Vším jsme si tak procházeli společně. Vždy jsem se ale snažila být upřímná. Když se mě na něco zeptaly, chtěla jsem najít správnou, ale zároveň upřímnou odpověď. Vždy ale záleželo na jejich momentálním rozpoložení, ve kterém zrovna byly. A samozřejmě i na mém, protože jsme všichni přece jen lidi. Ale byla to zajímavá zkušenost, něco jako nikdy nekončící psychologická poradna. Já pomáhala jim a oni zase mně.
Paní učitelka Kateryna
 

Jak se vám spolupracovalo s Charitou?

Bylo to skvělé. Nikdy jsem o podobné organizaci neslyšela a nevěděla jsem, na co se zaměřuje. Jen jsem zaslechla o nějaké pomoci například dětem v Africe, což je problém pro mě velmi vzdálený. Jde o úplně jinou civilizaci. A teď přišla tato uprchlická krize. 
 
Líbilo se mi, že Charita není zbyrokratizovaná organizace. Že pro ni není důležitá forma. Na velkých organizacích nemám ráda to, že jednají jen proto, že jednat musí. A to mi nedává smysl. V Charitě jsme měli skupinu dětí, potřebovali jsme se o ně postarat, dopřát jim pohodlí, museli jsme být velmi flexibilní, a to všechno jsme jim díky Charitě mohli dát.
 
rozhovor vedla Anna Pálová