Za kvalitním vzděláváním stojí psychická pohoda, pocit bezpečí a vzbuzení té správné motivace

Anežka Chadimová je učitelkou prvního stupně základní školy v Praze. V předchozích letech pracovala jako pedagogická asistentka zejména s dětmi s poruchou autistického spektra. Tento školní rok jí však přinesl v její kariéře zásadní změnu v podobě party prvňáčků, kterým se stala třídní učitelkou a které teď provází jejich prvními školními krůčky. Zeptali jsme se jí, co jsou základní vlastnosti pedagogického asistenta, jak se jí a její třídě vede při online výuce nebo čím chtěla ona sama být, když byla malá.

Za kvalitním vzděláváním stojí psychická pohoda, pocit bezpečí a vzbuzení té správné motivace

Mnoho z nás chtělo být v dětství alespoň v nějakou chvíli paní učitelkou. Měla jsi to také tak, nebo sis v dětství představovala, že budeš něčím úplně jiným?

Když se nad tím tak zamyslím, tak já jsem asi paradoxně nikdy nechtěla být paní učitelka.  Většinou si člověk zpětně tu dobu třeba první, druhé třídy tak nevybavuje, má to spíš rozmazané. Co si uvědomujeme víc je ten věk 11, 12 let, kdy nastupuje trochu puberta a to byl pro mě věk, kdy jsem do školy nerada chodila. To klidně přiznám, já jsem to nesnášela (smích). Měla jsem pocit, že nejsem v kolektivu moc oblíbená, neměla jsem ani moc kamarádek a představa učení byla hrozná. Bylo to pro mě takové náročné období. Asi nemám odpověď na to, kdy jsem si uvědomila, že chci být učitelkou, protože já jsem měla pocit, že jí nikdy nebudu. Pracovala jsem dlouho jako asistent pedagoga, pak jsem se spíše chtěla vydat cestou speciální pedagogiky a celkově mě více bavila individuální práce s dětmi. Ta nabídka učitelství přišla náhle, já se rozhodla po velkém zvažování, že ji nakonec přijmu, protože mi to přišlo jako dobrá zkušenost, příležitost naučit se něco nového a také jako výzva. Myslím, že přijmout učení v první třídě je velká výzva, je to hodně náročné. A ačkoliv jsem myslela, že můj směr bude jiný, jsem šťastná, že jsem tu nabídku přijala.

Čím si tedy chtěla být, když jsi byla malá?

(smích)… potápěčkou. Já jsem měla takové fáze, hodně se to u mě měnilo, ale vím, že jednu dobu jsem strašně toužila být potápěčem, protože se mi hrozně líbily barevné rybičky a mořský svět a celkově příroda. Jako dítě jsem si to představovala úplně jinak, fungovala tam hodně fantazie.

Jako pedagogická asistentka jsi pracovala zejména s dětmi s poruchou autistického spektra. Jaká je podle tebe nejdůležitější vlastnost, kterou by měl pedagogický asistent mít?

Ne zejména, ale dlouho jsem asistovala chlapci s PAS. Důležité je určitě krom vzdělanosti v oboru mít empatii a trpělivost, ty jsou podle mě nejdůležitější. Samozřejmě i láska k dětem, to je asi jasné. Pokud se člověk rozhodne jít tímto směrem, myslím, že tyto vlastnosti by měl mít. Být asistentkou je ale náročná práce. Obzvlášť při některých situacích, například když má dítě záchvat a tak. Tehdy je velmi důležité zachovat klid, být oporou pro dítě a řešit situaci. A prostě nevybouchnout a své emoce si odžít až třeba po práci v kabinetu.

Co je nejtěžší na práci asistentky dětí s takovými poruchami?

Asi se to nedá jednoznačně určit. Hodně záleží na tom, jaký je kolektiv ve třídě, jak asistenta bere učitel. Taky s jakým dítětem konkrétně pracuje, jakou má poruchu. Hraje tam roli hodně faktorů, můžeš si sednout s dítětem, ale pokud si nesedneš s učitelem, tak je to taky průšvih, sama jsem to zažila a není to lehké.

Vnímáš kolem sebe změnu v pohledu nejen pedagogů, ale také rodičů a samotných dětí, na žáky s poruchami učení nebo speciálními potřebami?

Asi si úplně netroufnu generalizovat. Ale myslím si, že ten pohled se mění a informovanost se dostává více do povědomí učitelů. Je to zase podle mě hodně individuální. Jsou učitelé, kteří to respektují a učí se těmto dětem porozumět a pracovat s nimi. Pak mohou být také učitelé, kteří to respektovat nechtějí. A pak to podle toho vypadá. Přetrvává třeba názor, že tyhle děti do škol nepatří. Samozřejmě v některých případech to může být i pravda. To vše záleží na tom, co řekne poradenské zařízení a hlavně rozhodnutí rodičů. Pokud rodič chce mít dítě na běžné základní škole, má na to právo a tak to bude. Učitel se musí přizpůsobit, ač v některých případech to opravdu nemusí být zrovna to „pravé ořechové“.

Od tohoto školního roku jsi ale z role asistentky přesedlala na roli učitelskou a učíš prvňáčky. Jaký byla pro tebe tahle změna?

Změna to byla rozhodně velká. Já jsem dostudovávala vysokou školu a vždycky když se mě někdo ptal, tak jsem říkala, že bych nechtěla být učitelkou, protože vím, že to s sebou nese různá úskalí a je to hodně náročná práce. Nemluvím jen o práci s dětmi, ale i o administrativě a komunikaci s rodiči. Zahrnuje to mnohem větší spektrum práce, než práce asistenta. Ta změna pro mě tedy byla velká, ale tím, že jsem jako asistentka zažila v podstatě syndrom vyhoření, potřebovala jsem už určitě nové impulzy. A chtěla jsem, aby mi něco zase vlilo novou krev do žil, abych se do práce opět těšila. Tudíž změna práce byla určitě na obzoru. Přišlo to a já to přijala a jsem za to ráda. Ačkoliv jsem netušila, že to bude kvůli téhle době celkem křest ohněm.

Jaký byl pro tebe a děti přechod do online formy výuky, zvládají ho děti i ty dobře, nebo máš spíš negativní zkušenosti?

Já jsem byla dlouho optimista a doufala jsem, že nám první třídy zase nezavřou, že se poučili z minulého školního roku a že se to samé už nestane. Bylo to náročné v tom, že jsem nevěděla, jak ten koncept online výuky uchopit. Když má člověk ve třídě 28 dětí, tak je těžké je nějak ukočírovat při prezenční výuce, natož u té online. Hodně jsem přemýšlela, jak to pojmout, abych zachovala kvalitní úroveň výuky a měla čisté svědomí, že během toho jim předávám maximum. Když jsme spolu ve třídě, tak se snažím je pořád kontrolovat, pomáhat jim, motivovat je. Není to ale jen o učení, ale také o té interakci, o tom, že si s dětmi povídáme, smějeme se, pouštíme si zajímavá videa a tak dále. Je podstatná část věcí, o které ta online výuka je osekaná. Tohle všechno při ní prostě úplně provádět nejde a myslím si, že také není dobré, aby děti seděly u počítače dlouho. Myslím si ale, že děti na to jak to mají složité, to zvládají dobře. Hlavně i díky rodičům. Samozřejmě jsou tam i tací, kterým to činí větší problémy. Vidím to hlavně na těch dětech, které jsou i ve škole pomalejší a musím k nim často chodit, pomáhat jim. Tyhle děti se v tom někdy více ztrácí a neorientují. Ještě když jim třeba vypadne internet. Často se setkávám i s pláčem. A já jim nemůžu pomoct v takové míře jako v té škole. Jen je pak uklidňuji, že se to stává a že se žádná pohroma neděje.
A snažím se i trochu apelovat na jejich soběstačnost, aby využívaly toho, že už umí trochu číst, ale je mi jasné, že je to na některé ještě brzo. Doba je nicméně taková a musíme se s tím nějak vypořádat.

Co podle tebe stojí za kvalitním vzděláváním?

Faktorů co to ovlivňuje je hrozně moc. Mezi základní patří jistě škola, třída, rodina, prostředí, ve kterém se vše odehrává. Kdybych to teď měla vztáhnout na tu první třídu, tak si myslím, že důležitým faktorem je ten pocit, co ze školy děti mají. Ten správný start. Že se děti do školy těší a mají z ní radost. A toho si myslím, že se mi snad podařilo docílit. Máme se s dětmi vzájemně moc rádi a těšíme se na sebe. Panuje nám ve třídě pohodová atmosféra. Snažím se tam nastavovat prostřední vzájemné důvěry a laskavosti. Takže si myslím, že vedle kvality výuky ve smyslu předávání informací je také důležitá psychická pohoda dítěte, jeho pocit bezpečí a vzbuzení té správné motivace.

Co ti dělá v dnešní, určitě nelehké, době radost?

No… online výuka to není (smích). Snažím se spíš zaměřovat na takové každodenní věci, třeba si koupím něco dobrého k jídlu, zahraju si na ukulele, poslouchám hudbu, teď třeba šiju závěsy na chalupu. To jsou asi takové činnosti, které mě udržují v psychické pohodě. Také chodím na procházky s Maggie, mým pejskem. Zkrátka svou pozornost zaměřuji na to, co mi zrovna může zvednout a udržet dobrou náladu. Nebudu popírat, a myslím, že se s tím potýká každý z nás, že ta nálada občas kvůli té dnešní době klesne, protože současná situace určitě není pro nikoho jednoduchá.

Rozhovor vedla koordinátorka pražské Young Caritas Katka Myšáková