Místo luštění křížovek v pohodlí domova za zvuku praskajícího dřeva v krbu tráví babičky svůj čas v kruhu malých, upovídaných dětí dychtivých po zábavě. Jak samy říkají, hraní si s dětmi je naplňuje. Na oplátku mohou malým školákům předat své životní zkušenosti a ukázat jim tak svět jinýma očima. Na tuto myšlenku odkazuje i téma příměstského podzimního tábora - Zažít svět jinak, v rámci kterého děti ve středu 27. října s Young Caritas navštívily seniory z neziskové organizace Mezi námi.
“Já jsem z Brna, takže to k babičce mám daleko. Viděl jsem ji před půl rokem, když jsme za ní jeli na výlet, druhou babičku nevidím vůbec a dědečka jsem neviděl asi už pět let,” svěřuje se malý třeťák. Kontakt se starší generací mu chybí a tak se moc těší, co ho dnes všechno čeká.
“Jůů, to je hezký,” obdivuje chlapec vitrínu plnou plyšáků lemující vchod do mezigeneračního domu Mezi námi. “Hele, duhová myš,” dodává pohotově další ze skupinky dětí, která zrovna vchází dovnitř budovy. Hned se jim dostává přivítání od několika babiček, které se v Mezi námi soustředí na čtení dětem v mateřských školkách. Po rozdání několika sušenek děti utíkají mezi babičky a se zájmem sledují, co se bude dít.
Začátek programu doprovází krátké seznámení. “Vítejte mezi námi,” bere si úvodní slovo jedna z babiček Eva. “Jsme taková organizace, která propojuje generace,” pokračuje a vzápětí se dětí ptá, proč si myslí, že babičky rády chodí za dětmi. “Já možná vím,” hlásí se druhák Matouš. “Oni už jsou starý, tak jsou samy,” odpovídá. Babička Dana dodává, že se při těchto aktivitách cítí potřebně. Aspoň tak smysluplně využívají svůj volný čas, doplňuje babička Vendula. Třetí babička Jana se pak svěřuje, že svého vnuka ještě neviděla a s jinými dětmi nepřišla do styku, tak si tyto chvíle kompenzuje právě dobrovolničením.
Úvodní povídání babičky nenatahují a aktivně připravují následující program s tématem podzimu. Děti si za chvíli vyzkouší vyrobit koláž s podzimními barvami. Při té příležitosti jim mohou babičky povídat o podzimu z pohledu jejich generace a zároveň si spolu mohou vyměňovat své zážitky. Dále se budou společně věnovat typické “babičkovské” činnosti zavařování barevných listů, kaštanů či šišek, obtiskávání rukou do tvaru stromu a chybět nebude ani hudební vložka, na kterou děti navnadila zabrnkáním na housličky jedna z babiček již v úvodu setkání.
Jak to funguje Mezi námi jsme si blíže povídali s Eliškou Beluhovou, koordinátorkou dobrovolníků programu Přečti.
K čemu vede mezigenerační setkávání a proč je tak důležité?
Samy děti dokáží poznat, že senioři se ke konci života dostávají do situace, kdy se mohou cítit opuštěni a vytrženi z vazeb, ve kterých byli celý život. Obecně je dobré se udržovat v nějaké skupině, být v kontaktu s různými generacemi. S dětmi je to specifické v tom, že jsou protipólem stáří, jsou na začátku svého života. Překypují energií, kterou mohou seniory nabíjet. Naopak oni jsou schopni toho dětem spoustu předat. U nás je to přes čtení úcta k jazyku, seznámení se s literaturou. Setkávání napříč generacemi je něco, o co bychom se měli zajímat, abychom mezi sebou neměli předsudky. Myslím si, že je to dobrý začátek proto se stát dobrým člověkem.
Rozumí si takto věkové vzdálené generace?
Právě si myslím, že tyhle dvě generace si rozumí nejlépe, protože u dětí se nestačily vyvinout věci, kvůli kterým by si nemusely rozumět. Děti nejsou ničím zatížené a berou babičky takové jaké jsou. Ony naopak v dětech vidí odraz celého svého života nebo svých vnoučat či dětí.
Setkala jste se někdy s tím, že by se děti chovaly k seniorům špatně?
Záleží, co je podle vás špatně. Jak děti nemají žádné předsudky, nemají ani zábrany. Třeba babičce řeknou, že má víc vrásek, než má jejich babička. Ony se z toho ale nehroutí, smějí se tomu. Protože děti nic nepředstírají, je to pro ně takové zrcadlo pravdy. Předškoláci vůbec neřeší to, jak je babička například oblečená, zkrátka je to pro ně nový, zajímavý člověk, se kterým navazují vazby.
Jaké aktivity a projekty v rámci Mezi námi organizujete?
Máme program Přečti, kde babičky chodí dětem číst do školek před spaním. Pak máme ještě projekt Povídej, kde se setkávají skupiny dětí z mateřských školek se skupinami z domovů seniorů a věnují se různým činnostem. Tam je to o to důležitější, protože v domovech pro seniory je izolace na jiné úrovni než u našich aktivních seniorů. A ještě máme dílny, kde na akcích dostupných veřejnosti, teď například Svět knihy, máme stánek, ve kterém se naše babičky a dědečkové věnují činnostem s dětmi, které zrovna přijdou s rodiči. To slouží k mezigeneračnímu propojování v rámci širší veřejnosti.
Jaké se vám dostává zpětné vazby od dětí?
Když narazíme na někoho, kdo je tomuto tématu otevřený, náš program se jim líbí a vidí v něm smysl, s jakým my to děláme. Moc hezká je podpora od učitelek. Když třeba přijde babička do školky poprvé, hned ji vítají dárkem nebo si pamatují, že má narozeniny. Je vážně vidět, že vztah s okolím se dá navázat moc hezký. I proto vybíráme babičkám školky tak, aby je měly blízko. Pak se děje i to, že babička jde kolem školky a děti ji nadšeně vyhlíží a mávají.
A od starší generace?
Je vidět, že je to opravdu baví. Pandemie ukázala, že čtení jim chybí. I proto jsme se snažili program rozjet co nejdříve. I v rámci klubu s nimi máme hezký vztah. Pro ty, kteří se stanou našimi dobrovolníky, pořádáme mnoho akcí, kterými jejich činnost odměňujeme. Se všemi se známe jménem, s některými si dokonce tykáme. Jsou i babičky, které mám na Whatsappu, kde si posíláme vtipy.
Mluvíme hlavně o babičkách, máte třeba i dědečky?
Dědečků máme podstatně méně. Ty, co máme, jsou u nás stálí, většinou jsou to opravdu výrazné osobnosti. Jeden je třeba v lesní školce a věnuje se dětem třikrát týdně. Druhý dědeček měl zase opravdu nabitý život, takže je schopný dětem vyprávět o všem a doplňuje to hraním na harmoniku.
Je nějaká vzpomínka, o kterou byste se s námi chtěla podělit?
Když jsem byla na programu Přečti, jedno z dětí se začalo z ničeho nic svlékat. A já moc nemám zkušenosti s korigováním dětí, tak jsem nevěděla, co dělat. S babičkou jsme se na sebe jen nevěřícně koukaly. Nakonec jsem teda došla pro paní učitelku a ta to vyřešila, ale zážitek to byl vtipný. I takové věci se mohou stát.
Jak by se mohl student zapojit do vašich aktivit?
Určitě potřebujeme dobrovolníky, které využíváme pro práci v regionech. Tam by nás muselo být strašně moc, abychom to všechno obsáhli. Největší klub máme tady v Praze a pak v Olomouci, ale v ostatních regionech je nás málo. Studenti nám mohou pomoci třeba s náborem babiček nebo vedením menších klubů, roznosem letáků do knihoven či pořádáním akcí pro babičky.
Každá babička skrývá unikátní příběh. O ten svůj se s námi podělila jedenasedmdesátiletá Dana.
"Paci, paci, pacičky, to jsou moje ručičky, a tohle je mistička, kdo z ní pije? Kočička. Znáte to?" ptá se s hravým úsměvem na tváři Dana, která se před několika lety stala dobrovolnicí. Už jako malá si vysnila studium zdravotní školy. Její otec měl ale s Danou jiné plány, měla se věnovat matematice a počítačům. Učení tak brzy zanechala, začala pracovat a našla si ženicha, se kterým měla tři děti. K jejímu překvapení má však pouze jedno vnouče. Kontakt s dětmi jí tak trochu chyběl.
Čtyři roky zpátky se ale Daně podstatně změnil život. Jak mívala běžně ve zvyku, jednoho dne si pročítala noviny vydávané městskou částí Prahy 2. Oči jí utkvěly na jednom z náborových sloupků. "Zrovna nabírali čtecí babičky. Hned jsem se jim ozvala, šla jsem na pohovor a od té doby jsem tu. Teď, na konci života si konečně plním radost, věnuju se dětičkám. Užívám si to. Děti miluju a milovat je budu pořád," vypráví Dana svůj příběh, jak se vlastně k organizaci Mezi námi dostala.
“Já trénuju je a oni trénujou mě, hlavně schody,” povídá s úsměvem na tváři Dana. Chlubí se, že od dětí dostává krásné výrobky, které jí kde kdo může závidět. Nejnověji dostala od předškoláků devět vyznamenání. "Dokonce jsem místo Bílého lva, což je naše největší vyznamenání, dostala žlutýho. Nosím ho všude s sebou," pyšní se Dana.
Největší zážitek má z pražského Chodova, kde byla v rámci Dílen ve stánku, který navštívilo během čtyř hodin 300 dětí. "Ani sedět jsem nemohla, vždyť by se tam nevešly. Nakonec jsem viděla, že se to zvládnout dá. Bylo to fantastický," říká Dana.
Danu nejvíce těší, když se děti nebo třeba i rodiče či paní učitelky netají radostí, že je Dana opět přišla navštívit. Nejraději vzpomíná na zážitek z pražského Karlína, kdy za ní přišla jedna z maminek.
"Jé, to se mi splnilo přání, vy jste tady. Já jsem si říkala, jestli se trefíme zrovna, když tady budete, řekla mi," popisuje Dana. "Nebo třeba když se k vám u školy přiřítí skupinka dětí a volá na vás: Jéé, babi! Dokonce i paní učitelce se rozzářil obličej a povídala: Jůů, já vám říkala, že tady bude. To vás prostě zahřeje u srdíčka," ukončuje Dana svou životní etapu, která je dle jejích slov plná radosti.
Autorka: Anna Pálová
