Pomoc, kterou zvládneš i Ty!
Pomoc, kterou zvládneš i Ty!
Co vás přivedlo k rozhodnutí, že budete pomáhat uprchlíkům z Ukrajiny s osvojováním češtiny?
K dobrovolničení v Young Caritas mě přivedla moje sestra Martina, která zde koordinuje dobrovolníky. Konverzování v češtině se lidem z Ukrajiny určitě hodí a zároveň je to aktivita, kterou jsem jim schopná jednoduše poskytnout.
Mohla byste popsat jak taková konverzace s uprchlíky probíhá?
Na začátku se vždy pozdravíme, nabídnu jim něco k pití a zeptám se, jak se mají. Když přijde někdo nový, s kým se vidím poprvé, vždy ho vybídnu k tomu, aby mi řekl něco o sobě. Potřebuju totiž vědět, co si od konverzování slibuje, co mu má přinést, jestli je třeba nějaké konkrétní téma, na které se chce zaměřit. Samotné ty hodiny pak vypadají různě. Někdy hrajeme konverzační hry, které jsem našla na internetu, někdy používáme pomůcky v podobě her pro děti, jako třeba populární hru Krycí jména v ukrajinštině. Hodně ale záleží na tom, kolik nás na hodině je. Jednou se mi stalo, že jsem konverzovala jen s jednou Ukrajinkou, ale většinou jsme tři nebo čtyři, více ne, protože pak bychom toho za hodinu moc nestihli.
Jak to tedy vypadá, když máte konverzační skupinu o více lidech? Konverzují klienti i mezi sebou?
Buď konverzují se mnou, kdy jim položím otázku, oni odpovídají a ostatní je doplní, nebo hrají scénky. To vypadá tak, že jim rozdám role, například uchazeče o práci, zaměstnavatele či prodejce zeleniny, tak, aby to pro ně bylo co nejpraktičtější a abych je zapojila všechny najednou. Vzhledem k tomu, že jsem sama studentka, tak s nimi soucítím a snažím se, aby je konverzování aspoň trochu bavilo. Takže když máme téma, které se dá aspoň trochu přiblížit podobnou aktivitou, sáhnu po ní. Občas tvoříme i myšlenkovou mapu na nějaké téma, kdy se o něm musí každý na chvíli rozpovídat. Výhoda toho je, že když někomu vypadne slovo, navzájem si pomůžou či se opraví.
Jak byste popsala vašeho běžného klienta?
Chodí ke mně převážně ženy kolem čtyřiceti až padesáti let. Většina z nich nemá v Česku práci, a proto jsou ve spojení s Young Caritas, která jim ji pomáhá najít. Největší potíže jim totiž dělá jazyková bariéra.
O čem si chtějí uprchlíci nejčastěji povídat?
Ze začátku jsme nejvíc řešili standardní situace. Když jdou k lékaři nebo na úřad, jak se připravit na pohovor, porozumět našemu systému a tak. Teď jsme ale třeba měli hodinu o jídle.
Takže je to tematicky hodně dynamické?
Určitě. Úplně prvně jsme se věnovali základnímu slovesu být a pak rozdílům mezi jít a jet. Tato slovesa používají pořád, ale nejsou si jimi jistí, takže jsme je v různých příkladech pořád opakovali. Později jsme se ale dopracovali až ke zkratkám jako DPP, DPČ nebo částečný a poloviční úvazek.
Jak dlouho trvalo, než se uprchlíci rozmluvili?
Po sociální stránce se se mnou rozmluvili rychle. Myslím, že jsme si navzájem docela sedli a nemám pocit, že tam je někdo, kdo by se styděl. Po jazykové stránce se to různí, ale hodina a půl týdně je strašně málo. Vždycky jim říkám, ať se snaží mluvit kdekoliv můžou a využijí všech příležitostí, aby konverzaci trénovali. U některých ale za těch deset týdnů poměrně velké rozdíly vidím.
Je něco, čeho jste se obávala, když jste na tuto pozici dobrovolnice nastupovala, ale příjemně vás to překvapilo?
Bála jsem se, že nebudeme mít o čem mluvit, že nastane trapná chvíle ticha a já nebudu vědět, co říct. To se nám ale za celou tu dobu nestalo ani jednou. I když jsme třeba nějaké téma dokončili, začali jsme se bavit o jiném. Kolikrát jsme lekci spíš protahovali, než že bych ji musela ukončit dříve.
Co vám tato zkušenost davá?
Mně to strašně bavilo. Líbilo se mi, že bez ohledu na to, co se jim děje a v jaké jsou životní situaci, byli odhodláni dělat cokoliv můžou. To, že zůstávají pozitivní a snaživí, mi přijde velice inspirativní. Samozřejmě to byla i dobrá zkušenost pedagogická, kdy jsme se často nasmáli. Třeba když jedna z klientek říkala, že je účetník. Snažila jsem se jim tedy vysvětlit význam slova četník a proč není úplně vhodné na konci slova účetní dodávat písmeno k.
Víme, že plánujete v konverzacích s uprchlíky pokračovat. Co vás k tomu motivuje?
Že jim konverzování opravdu pomáhá. Vnímám, že rozumí více slovům než předtím a že se už tolik nebojí mluvit. Jedna klientka mi například říkala, že se lépe domluvila na třídních schůzkách.
Co byste v souvislosti s touto nebo i jinými dobrovolnickými pozicemi v souvislosti s Ukrajinou u nás v Young Caritas vzkázala vašim potencionálním kolegům?
Nebojte se toho. Nepotřebujete umět nic speciálního, stačí mít jen čas, chuť, trošku odhodlání a jde to samo. Myslím si, že je to otázka priorit. Já s konverzacemi strávím hodinu a půl týdně, plus nějaká příprava a čas, který trávím na cestě, pak ale přijdu domů a pustím si seriál, který má čtyřicet minut. Nebudu říkat, že hodinu a půl týdně nemám, když za týden na ty dva seriály kouknu. Když člověk chce, nějaký čas najde. A taky je to prostě dobrý pocit.
Autorka: Anna Pálová