Nemusíme se stát aktivistou Greenpeace nebo okamžitě přestat využívat všechny dopravní prostředky

David Zítek je členem našeho týmu, v současnosti ho baví nejvíc tématika migrace a trvale udržitelného rozvoje. Před Charitou ale také pracoval v Českém svazu ochránců přírody jako zvířecí záchranář, kromě toho právě teď rozjíždí svůj vlastní projekt Pražská včela, díky kterému přináší včelaření do prostoru města. Proto jsme se rozhodli ho vyzpovídat a zjistit něco o jeho vztahu k přírodě a získat konkrétní inspiraci, co vlastně pro přírodu může udělat každý z nás?

Nemusíme se stát aktivistou Greenpeace nebo okamžitě přestat využívat všechny dopravní prostředky

Davide, co vlastně dělá záchranář zvířat? Co tě k této práci přivedlo?

K té práci mě přivedla především náhoda. V Plzni, odkud pocházím, jsem tehdy hledal práci a vyskočila na mě pracovní nabídka koordinátora záchrany zvířat v Praze. Já tehdy neměl problém změnit bydliště, tak jsem vyrazil do víru velkoměsta. Na druhém místě pak byla  střední škola. Studoval jsem totiž Ekologii a ochranu prostředí ve Spáleném Poříčí. Naše škola úzce spolupracovala s Českým svazem ochránců přírody, protože ředitel školy byl zároveň ředitelem základní organizace ČSOP, která ve městě sídlila. A její součástí byla i záchranná stanice pro volně žijící živočichy, kam jsme chodili na praxe.

A co dělá záchranář zvířat? Možná se to bude zdát zvláštní, ale hlavní náplní mojí práce bylo přesvědčovat lidi, ať nezachraňují zvířata. Opravdu velké procento z nich se totiž do záchranné stanice dostane naprosto zbytečně. Jedná se především o mláďata savců i ptáků. Mnoho lidí si například myslí, že osamocené mládě zajíce potřebuje okamžitou pomoc. Opak je však pravdou. Zaječí matka totiž nechává svá mláďata osamocená záměrně, a pokud je odneseme, většinou je odsoudíme k záhubě, protože odchov těchto mláďat ve stanici je velmi náročný. Práce záchranářů je tak z velké části o osvětě.

Když se řekne divoká příroda, tak si hodně lidí představí nějakou džungli, africké safari nebo třeba hluboké lesy severní Ameriky plné medvědů, co je vlastně divoká příroda a máme ji třeba u nás?

Sousloví „divoká příroda“ logicky evokuje nějakou exotiku, ale ve skutečnosti to není tak horké. Je to prostě příroda, která si žije svým životem. Vše, co by krásně prospívalo bez pomoci člověka, pokud by to však člověk zároveň neničil. Je to něco, co je pro mnoho lidí bohužel až příliš samozřejmé, takže nemají potřebu se kvůli tomu jakkoliv omezovat. Každopádně i velkoměsto jako je Praha má mnoho „divočiny“. Najdeš tu opravdu velké množství lesů a lesoparků, ve kterých žijí nejrůznější druhy divokých zvířat. A tím nemyslím jen holuby, zajíce či ježky. Naprosto běžná jsou tu také divoká prasata, lišky, jezevci, mufloni či srny. Z ptáků pak například kalousi, volavky, krahujci či dlaskové. Těch druhů je opravdu hodně.

Víme taky, že se už dlouho věnuješ včelaření, jak ses k tomu dostal?

Dům ochránců přírody, ve kterém sídlí Český svaz ochránců přírody, disponuje krásnou zahradou. Jedná se o takzvanou „Živou zahradu“, která má za cíl poskytovat útočiště co největšímu množství volně žijících zvířat i hmyzu. Jsou tam proto budky, krmítka, úkryty pro ježky, druhy rostlin, které jsou oblíbené některými motýly, jezírko apod. Je tam také takzvaný „hmyzí hotel“, což je v podstatě budka, kterou využívají nejrůznější druhy hmyzu. Hojně zastoupené obyvatelky této ubytovny jsou včely samotářky. V době, kdy jsem začal pracovat v ČSOP, tam však chyběly úly pro včely medonosné. A protože jsem se o tento obor zajímal, tehdy ještě bez zkušeností jsem si prosadil jejich umístění na onu Živou zahradu. Tím započala moje včelařská „kariéra“. Včely se staly mojí vášní a v podstatě kamkoliv jsem jel, koukal jsem po úlech. Nakonec jsem včelařil nejen u nás, ale i na Novém Zélandu a v Kanadě.      

Proč jsou včely tak důležité?

Včely jsou nejdůležitějšími opylovateli. Bez včel by se tak člověku těžko žilo. Problémem však je, že ubývají včely z volné přírody. Takzvané divoké včely mají jen mizivou šanci na přežití, protože se nedokáží vyrovnat s nejrůznějšími chorobami. Zároveň jim člověk ubral podstatnou část míst, kde by mohly žít. V přírodě tak najdeme většinou jen včely z chovů, případně včely samotářky, které v našich končinách zastupuje více než 600 druhů. Ani ty to však nemají snadné a jejich počty stále klesají. Lidé by tak měli urychleně vzít rozum do hrsti a začít včelám v přírodě pomáhat. Pomůžou tak totiž i sami sobě.

Proč myslíš, že je důležité chránit divokou přírodu? A jak tomu můžeme pomoc jako „běžní smrtelníci“? Máš pro nás nějaký tip radu, co pro ochranu divočiny může udělat každý z nás?

Bez přírody lidstvo nepřežije, to je jednoduchá matematika. Předpokládám, že není moc lidí, kteří si opravdu myslí, že by život bez ní byl možný. Zároveň jsou ale lidé vůči přírodě velmi lhostejní, protože jak už jsem zmínil, berou jí jako samozřejmost. A hlavně jako něco, co nám má sloužit, co můžeme drancovat, na čem můžeme vydělávat a co nám musí ustoupit, pokud je potřeba něco postavit. Výsledkem pak je úbytek zeleně, globální oteplování, stále častější extrémní sucha a tak dále. Každý samozřejmě musí začít především u sebe.

Jedinec se nemusí stát aktivistou Greenpeace nebo okamžitě přestat využívat všechny dopravní prostředky, aby pomohl životnímu prostředí. Stačí, když si uvědomí souvislosti a bude se snažit o ohleduplnost. Osobně jsem přesvědčený, že klíčem je osvěta. Čím více lidí pochopí, že není žádná planeta „B“ a že planeta „A“ může snadno zkolabovat, pokud se jako lidstvo budeme dál chovat jako nezodpovědní šílenci, tím větší je šance, že ještě včas otevřeme pomyslný padák. Zatím se totiž řítíme hubou přímo na beton, kterým jsme zalili naše trávníky.

Každopádně abych to zakončil nějak optimisticky. Věřím, že těch, kteří se pokouší změnit kurz, je stále více a především v mladých lidech je velký potenciál pro to, aby nám tu trochu té divočiny zachránili.