„Je potřeba rozbít tu představu, že tady na západě jsou všichni hodní a šťastní"

Říká v rozhovoru pro Young Caritas afgánský uprchlík Mojtaba.

„Je potřeba rozbít tu představu, že tady na západě jsou všichni hodní a šťastní"

Mojtaba pochází z Afghanistánu, před pěti lety ale musela jeho rodina uprchnout. Čtyři roky žil v Řecku, zažil uprchlický tábor, rozpačité snahy o podporu, nepřátelské reakce místních, odloučení od rodiny i opětovné shledání. Nyní žije v Německu, kde se připravuje na to, aby tam mohl nastoupit na střední školu. Říká, že se konečně cítí v bezpečí. A tak pro něj nazrál čas začít svůj příběh sdílet. 

Rozhovor vedla Michaela Valentová. Autorkou fotogalerie je Karolína Halířová, která jako dobrovolník působila v neoficiálních uprchlických táborech na srbsko-maďarské hranici. 

Jak se teď máš v Německu? 
No vzhledem k tomu, že máme karanténu a nikam moc nechodíme. Je to vlastně stejné, jako bych byl někde jinde. (smích)


Ty se teď učíš německy, abys mohl nastoupit na střední školu. Je v Německu snadné nalézt podporu?
To je na Německu ta dobrá věc, že tady najde kvalitu každý. Až na nějaké výjimky, tady prostě funguje systém tak, že tu každý najde pomoc. To je asi ten největší rozdíl mezi Řeckem a Německem. Když jsem byl v Řecku, měl jsem strašlivě nízkou sebedůvěru a sebehodnocení. Myslím, že lidi v Řecku, organizace a tak, nebyly vůbec připravení na situaci kolem uprchlíků. Existuje totiž rozdíl mezi uprchlíky a cizinci. Cizinci mohou být i legální migranti nebo třeba i turisti. Uprchlíci jsou ale jiní. Zažili různá traumata. I já jsem měl psychologické trauma a potřeboval jsem prostě nějakou odbornou pomoc a podporu, a to i v jiných oblastech. Ale to Řecko příliš nepodporuje. Myslím, že jsou v Německu asi lidé vzdělanější, proto to tady funguje lépe.


Rozdíl mezi tvojí zkušeností z Řecka a z Německa je teda poměrně velký?
Nesrovnatelně! Mají k nám úplně jiný přístup. Jsme jednoduše lidé, kterým se podařilo uniknout z nějaké nebezpečné země, a teď potřebují nějaké bezpečné místo. I když teda nemyslím, že je to všechno, co člověk k životu potřebuje. Myslím, že život je ještě trochu víc než mít bezpečné místo. Navíc ani tady to není stoprocentně bezpečné. 


V Řecku jsi strávil 3 roky nejprve s rodinou a potom jeden rok sám. Jaký byl ten rok bez rodiny?
Asi nemůžu říct, že to bylo utrpení, ale ani to nebylo snadné. Bylo to poprvé, kdy jsem bydlel sám. Ale můj bratr byl taky v Řecku, takže jsem ho mohl občas vidět. Ale jo, být daleko od své komunity, od své rodiny pro mě bylo dost těžké. Musel jsem brzo dospět a nějak tomu čelit. Potkalo mě dost potíží, nebo spíš výzev. Ale nějak jsem se naučil, jak se zlepšovat. Během těch těžkých chvil se člověk o životě hodně naučí. 


Když jsme se naposledy viděli, říkal jsi, že ačkoli si v životě neměl na růžích ustláno, ničeho nelituješ, protože díky tomu, máš teď spoustu zkušeností. Jakých zkušeností si ceníš nejvíc? Co ti pak nejvíc pomohlo dál v životě?
První věc, co jsem se naučil je, že život není jako ve filmu. Není jednoduchý. Ale naučil jsem se, že to závisí na mně. Prostě jsem se naučil převzít za sebe zodpovědnost. Když mě rodina nechala v Řecku, musel jsem se postavit na vlastní nohy, i když jsem měl samozřejmě řecké i afghánské kamarády, kteří mě podporovali. Řekl jsem si, že na sobě budu pracovat, učit se nové věci. Opravdu si myslím, že různé životní překážky jsou nakonec užitečnější, než to co se učíme třeba ve škole. Naučil jsem se jak se integrovat do společnosti, jak se chovat k lidem, jak organizovat svůj život. 


A co třeba jazyky? Kolika jazyky mluvíš?
Asi bych řekl, že čtyřmi. Anglicky, řecky, persky a darí, což je jazyk, kterým mluvíme v Afghánistánu. A teď se ještě učím německy. Jestli se to dá počítat. 
Já bych to určitě počítala. Když se učím nový jazyk, už trochu vím jak na to, protože mám zkušenosti z těch, co už umím. To je taky docela užitečná schopnost, myslím.

Určitě se vyplatí napsat si to do životopisu. Ale abych s vrátila k tématu. Máš nějaký komentář k tomu, jak by podle tebe měla vypadat podpora dětí, kteří se ocitnou bez rodiny v cizí zemi? Dokážeš případně říct, jak by se měla změnit? 
Já určitě mluvím z perspektivy někoho, kdo pochází z Blízkého východu. A protože tam je docela velký kulturní rozdíl, myslím, že organizace a lidi, kteří chtějí pracovat s lidmi jako já a pomáhat jim by měli nejprve rozumět jejich kultuře. Myslím, že to je vážně důležité. Když jsem se dostal do Řecka, bylo tam velké množství organizací, které se nám snažili pomáhat. Co ale vidím, teď v Německu, je, že se snaží, abychom nebyli tolik závislí na jejich pomoci. Je to spíš jako když tě pustí do školky a nechají tě si se vším hrát, aby měl člověk šanci najít si sám, co hledá a co potřebuje. První rok v Řecku mi říkali, že už nemusím přijímat hrubé zacházení, ale podle mě to byla spíš jen fantazie. Myslím, že bychom měli nechat uprchlíky a cizince zkrátka čelit místní realitě. I když to může být těžké, tak aspoň budou mít jasnou představu. Mluvím ze své vlastní perspektivy. Můj druhý a třetí rok v Řecku byl plný nejrůznějších odmítnutí a to bylo vážně těžké, když vás někdo pořád dokola odmítá a odsuzuje. Měl jsem pak dost tendenci se litovat, říkat si: „Proč zrovna já?“. A tak myslím, že by bylo prostě lepší, aby uprchlíci čelili téhle realitě hned od začátku, aby viděli, že i tady je jiný druh lidí. Myslím, že je potřeba rozbít tu představu, že tady na západě jsou všichni hodní a šťastní, protože to prostě není pravda.


Zažil jsi i v Německu stejné odmítnutí a odsudky, jako v Řecku?
No protože máme karanténu, tak těch situací, do kterých se člověk dostane, zase není tolik a já v Německu ještě nejsem moc dlouho. Navíc mají Němci jinou kulturu, nedávají tak hlasitě najevo, co si myslí. I když nepochybuji, že se najdou zlí lidé i v Německu. Obecně jsou ale Němci víc zvyklí na cizince než Řekové a jsou taky mnohem vzdělanější. Jednou jsem třeba v Řecku jel autobusem se dvěma kamarádkami a nějaká paní se mě ptala, proč mají na hlavě hidžáb. Asi jí nenapadlo, že si to může vygooglit. 


Tobě se představu hodných a přátelských Evropanů asi už podařilo konfrontovat s realitou. Jak to vidíš s Evropou do budoucna?
Myslím, že je tady velká nevyrovnanost mezi státy. Je prostě problém, že si každý představuje Evropu jako Británii, Německo, Švédsko a ostatní skandinávské země. Když uprchlík, dorazí do Evropy, měl by správně zůstat v té první zemi. Ale jak můžeme čekat, že zůstane třeba v Řecku, když tam není moc dobrá situace, ta země na to není vybavená, neposkytuje dostatečné zázemí. Takže to logicky povede k tomu, že budou všichni směřovat do těch lépe vybavených zemí. Do Německa, Francie, Británie. Jediným řešením je vyrovnat situaci ostatních evropských států, aby to bylo všude stejně spravedlivé zázemí a podpora.


Vidíš svojí vlastní budoucnost v Evropě?
Blízkou budoucnost určitě plánuji tady v Německu. Chtěl bych studovat vysokou školu. Přemýšlím nad učitelstvím tělocviku, kinematografií, uměním nebo IT. To jsou zaměření, která mě baví. Něco z toho chci studovat tady v Německu. Taky bych rád hrál fotbal v profesionálním týmu, i když tyhle plány korona překazila. Celkově ale ano, zatím vidím svojí budoucnost tady.